Vincku ukazuj, naporučuje si Lidka. Kde je osilek?

(volá radostně).

Sama od sebe pověděla, že jsou obrázky Vinckovy. Či je čapica (čepice)?

(odpověděla).

Spokojena a unavena ukolébává se teď Lidka zpěvem:

Tato barvitá směs lakeloke haliditu jest asi zbytek slov ze slyšených písní, jichž smysl nepojala. Náhle chce:

K mámě do druhé jizby.

U Lidky začíná se čištění artikulace, t. j. utvrzování hlá-sekj do určitosti a zřetelnosti řeči. Vlnění duševní jest u Lidky neustálé; vidět ho na očích, na hbitých pohybech celého těla. Hledá, hledá a najde snad teprve pro desátou vlnku slovo. Lidka nápadně pomalu teď mluví. Pracně a déle si postojí na hláskách, vybírá si a dělá si snazší skupiny hlásek, přesmykuje a zaměňuje podobné hlásky. Na př. děla j — dělají, pláče — ????, Vincku — Viku, chce — ce, spadlq — palo, tlouct — tůl, kaménky — kaleki atd.

Delším prodléváním na hláskách jazyk protlačí a vyjíždí si ty pravé cesty artikulace. Ale Lidka chce toho více povědět néž co vypoví jedinké slovo.

Nemůže zapomenouti divokého obrázku, jak kočka číhala na kanárka. Všechno živě viděla, ustrašeného kanárka^ jak bije křídloma o klec v úzkosti, kočky, skrčené, naježené, zelenavě blíštící se oči, jak těkají za ptáčkem — tento obraz chtěla mi sdělit.