Nemožno Lidce upnout teď pozornost na ojedinelé slovo, nemožno jazyka vypilovat, do dřívější určitosti a plnosti, obrázek každého slova. Není na to v prvém okamžiku kdy. Vyrazila jen ze sebe:

Neporozuměl jsem jí; vykládá mi totéž po druhé, po třetí — divila se asi mojí chladnosti. Myslím si: snad kočka? dělala1? Ale co je to kalaká? Ptám se Lidky: kočka! a ona mi poznovu: Koka kalaká, dilala kalaká. Na štěstí přichází její matka. »I to prý je: — Kočka číhala na kanárka — a tak ona chce pilnou hubou vykladať.«

Přijde Sládeček.

? tátovu spěchá Lidka a vykládá mu všechno poznovu; dodala ještě: sežrat. Sládeček ptá se včera? Lidka na to: včera. Slá-dečková opravuje-, ale dnes! a Lidka po ní: dnes.

Tak Lidka vykládá svoje myšlenky tak dlouho, neodbytně, až se jí porozumí. Pak dá pokoj —. Boží příroda a rodina budou její učitelé ještě po tři léta. Pravda a čistota příkladného' života zahřejí Lidkü tak, že co do její duše zapadne samo, bujně a volně poroste. Po mluvě tu matky, tu otce a Vineka — vy-čisťuje se její mluva a myšlenky, ty hvězdičky v dušičce její, též se při tom vyčisťují. Kéž by byly vždy tak čisté, jak byly u tvojí ubohé; — »seči«.

Kocourek zrzavý plaše přeběhl.

praví Lidka.

Vpadl kocourek nohou, na noční toulce po zahradách, do pasti nastavené Ludvíkem na kuny; i běhá chudák už o třech.

Sníh na chodníčku roztál; kaluže přes noc zmrzly na lesklé sklo. Děti čundrují (klouzají). Lidka též po příkladu Vineka vrtí se na náledí. »Žďuchli« do sebe a už Lidka vyhrožuje Vinckovi: