Ale i s tím s jde to jaksi špatně. Vinca ji učí:

Ale i »spůsobům« ji Vinca navádí:

a zdvihá Lidku, aby lezla na strom! Nebe před bouří hrozivě zežloutlo.

diví se zaraženě Vinca.

dodává, ztichnuv na chvilku. Co to1? ptá se naše Olga,

A již lehkou myslí si prozpěvuje:

Tóny v mluvě jsou jako krůpěje na listu. Po spršce hrají na slunci duhou, barev; není na nich rovné linie výšky, jen vrcholky jejich notami zastihnuty. Jakmile jich narovnáváme, t. j. jakmile změníme jejich oblý svah v ostrý schodek určitých intervalů, vynikne jejich hranami jak kontura nápěvu tak i její sčasování. Na narovnané plošce tónu usedají si i hravé rytmy tanců.

To znamená zpívat. Ví a umí to i dítě, když se mu řekne: zpívej! Ono cítí tu opojnou radost ze zpěvu.

zpívá Lidka. Vinca ji ještě pobízí: