hospody a u nich vesele vyhrávali dudáci, houslaři ? pozou-nisti darákům do kroku. A každý poutník měl své jméno, toť se rolzumí, že to byli vesměs známí lidé z okolí. A nejzajímavější částí byly jesle s Kristem. V rohu světnice, uprostřed Betléma, otvírala se veliká sluj a v ní na seně hověl si ten, který přijíti měl, usměvavý, s velikou září kol hlavy, baculatý a žehnající všem, kdož přišli, by jemu se poklonili. P1. Maria blahosklonně děkovala dárcům a sv. Josef klidně přihlížel práci vola a osla, zdatně dýchajících na Jezulátko. A kolem sluje stáli v pevném šiku Žižkovi vojáci v plné zbroji, s drahým, milovaným »tatíkem« v čele. A kalichy na prsou a štítech skvěly se každým rokem navou, svěží červení. I andělé, připevněni dráty ? stropu, vznášeli se nad ladnou tou směsicí, aby i oni svou hřivnu složili Kristu. Někteří nesli stuhy se srdečným: »Nazdar, Ježíšku!« — jiní velikými trumpetami burcovali sladce spící pastýře, ba jeden z nich — vždy o svátku sv. Tří králů lopotil se se zářící, velikou hvězdou. Krátce, co napsal evangelista, pan mistr Mařatka věrně urobil, podle svého opravil a leccos tu a tam přidal, eo ještě za apoštolů nebylo.

V letech šedesátých, kdy ohlas bouří politických zalétl i »na hora«, do prostých chat a dobrých srdcí, kdy výrazem vší radosti i nenávisti byly tehdejší meetingy, byl starý Mařatka první na místě. Nepřál těm »novotářům«, ale když zaslechl, že »tam ti vod hor zas mají nekalý oumysly«, že Němci zase pokoušejí, — vyrukoval »Táborita« na bojiště. Ne s mečem, ale s kronikou a písní. A ta píseň ho div kriminál nestála. Našli u něho zpěvník s »rebelantskou« a bylo zle, tuze zle... »Šak tvymu děďkoj taky nebylo kale!« vypravoval mně častokrát. »Nedalo mu, zatroubil si — a poseďal šternást dní u base i s valtchornou! Enu a bylö vono to* tehda přec jen secmordi-jenský!« A při těch slovech se vždycky bojácně ohlédl a jen potichounku spustil: »Nn ... tradada... a, tám na Péétruško-vejch véérších...« a já hodně nahlas přidal: »tři sta jezdcii, mnoho pěších Čechů se shromáždilo1, o vlasti svý jednalo. Komisaři nad tím bděli, (: na tom verchu mysel má:).« A to vždycky se zlobil, proč tak nahlas, jak pak, kdyby tak někdo poslouchal!

Když mu umřela žena zesmutněl a hodně zestaral. Ale kronik nenechal. Pak nemoc ho »skřísla«, už mysleli, že nevydrží, ale Mařatka měl dobrý kořínek. Jen hůl stala se vedle dýmky jeho nerozlučným kamarádem. Odstěhoval se ? synovi a tam zemřel. Škoda, že umřel, už toho Betléma škoda. Kalichy na štítech a prsou Žižkových chlapíků jistě nadobro vyrudly.,.