str. 126
zmizejí úplně a své právo uhájí sobě pouze v horách. Hanácké roviny, jichž jednotvárnost velmi pěkně mlýny oživovaly, budou ochuzeny o jedinou svou kuriositu! Rud. Janovský.
Pochovávání světla. Brněnské Lidové noviny v čís. 37. z 11. července 1929 uveřejňují: Ve Sklářských Eozhledech popisuje pan Bárta, jak se žilo dříve na starých hutích sklářských, a vypravuje o zajímavém zvyku brusičů na některých starých hutích. Tito hru sici pracovali při světle od s v. Václava až d o s v. Josefa. V sobotu po sv. Josefu bylo tedy ukončení práce při světle jaksi oslaveno. Mistrové připravily lepší večeři a následovala jakási slavnost, jejíž pořad měli na starosti brusičtí »učni«, nastávající mistři. Opatřili si nějakou velikou lampu, vlastně jen lucernu, v níž hořel olejový kahanec, připevnili ji na tyč a nesli ji v čele průvodu, který se ubíral někam ? blízkému lesu. Tam ji přivázali na vrchol stromu, aby ji bylo zdaleka viděti. Pod stromem pak se bavili. Peklo se maso a popíjelo se. Čas plynul při dobré náladě, a byla-li teplá jarní noc, tak seděli až do svítání. Konečně byla lampa sňata a zakopána. Tomu se říkalo, že pochovávají světlo. Rud. Janovský.
Kobylky v Sedlčanech 1. 1693. Zvonění proti nim! Národní Politika v čísle 18. z 19. ledna 1930 uveřejňuje: Kobylková pohroma česká, o které jsine se zmiňovali v ranním čísle »Národní Politiky« ve středu 15. t. m. a která roku 1838 byla zvlášť katastrofální na českém jihu v okolí Českého Krumlova, zaznamenána je starými českými kronikáři nejednou — už i značně dříve. Jak s námi sděluje býv. zasloužilý jindřichohradecký archivář p. Fr. Teplý, dlící nyní na odpočinku v Malenicích n. Vo-lyňkou, píše o ní též sedlčanský kronikář Jan Procházka ve svých pamětech z konce 17. století, čteme tam doslova: »Léta Páně 1693, právě ten outerý po Nanebevzetí Panny Marie, přiletěly ? nám kobylky. Padly po polích, po lesích, po vobilí i po lukách a na všechny stromy, až se nima shýbaly tak, že bys mohl lopatou hrnout. A kdekoli padly, buď na liikách neb polích, všecko pojedly, jak trávu, tak obilí a trvaly až do druhého dne. A když na ně zvonili, zvedly se tak jako když nejhustší sníh prší, chřestěly, pískaly, až z nich strach šel a letěly pryč ? řekám a tam se rozložily až okolo Knína. Všudy byly kolikerý: žluté, černé, strakaté, zelené; křídla měly dvojí — na vrchu strakatá, jako by na nich psáno bylo; některé menší, druhé větší. To P. Bůh ráčí vědíit, kde sou svůj konec vzaly — anebo ? jaké věci sou se ukázaly. Ještě i v pátek se jiné ukazovaly. Co z toho následovat bude, to P. Bohu povědomo. P. Bůh rač sám opatrovati. ? této zprávě připsal Procházka necelou mod-
|
|
