ském zboží. Proto většina obcí se nechtěla podříditi návrhu vrchnosti a poddaní prosili, aby se směli přidržeti starého rádu (»aby při starým zpuosobu zachováni byli«). Někde se hlásili pro novou instrukci jen jednotlivci. Některé obce však předložily při té příležitosti potvrzená privilegia s výsadami kšaftovními, nedávno snad udělená za úhrnný peněžitý výkup. Tak na př. »Pašičtí okázali svuoj list na práva městská.« »Čakoviští a Jankov pokazali list na právo.« »Plástovští okázali list na právo* a potvrzení JMti páně leta 1553« atd. Jak lze viděti z, krumlovského urbáře z r. 1585 (tedy přibližně za 2 desítiletí), kde z celkového počtu 231 poddaných osad a samot je jich zatím 75 vyváženo z odúmrti, nebyl zprvu výsledek valný. Avšak později vrchnost asi šetřila ksaftovních výsad a proto už r. 1603, kdy asi byly poměry poněkud příznivější, má na př. na libějovickéni panství 22 oibcí právo testamentu a 8 je na odoumrti. Poměr se tedy zvolna obrací a jeví se tak snaha po svobodném rozhodování o osudech gruntu.

Zatím, oo otázka poddanského vlastnictví měla ještě daleko ? uskutečnění, problém dědický se častěji vynořuje do popředí selských zájmů, zvláště když po vojnách nastávaly pokojné časy a poměr vrchnosti ? poddaným se vyvíjel na základě shovívavějšího zacházení. Na př. na panství hlubockém, ? němuž připadlo od Krumlova více obcí, mezi jinými též svrchu jmenované s kšaftovní výsadou od Rosenberků, panovala po utrpeních 301eté války a hrůzyplném intermezzu vlády cizince Baltazara de Marradas (1623—1664) dynastie Schwarzenbergů nad poddanými dosti spravedlivě.

Jistě se jevily mezi usedlíky stále větší tendence po zachování gruntu pro potomky rodu. V XVIII, století je to věcí běžnou a mezi poddanými existují jakési právní vztahy spíše soukromého (»domovního«) rázu, vzniklé z dlouhých zvyklostí a uplatňované v psaných »kontraktech« trhových, odkazních a svatebních. Pokročilejší doba (tereziánská a josefínská) se dívá aspoň trochu lidštěji na odjakživa opomíjený a neuznávaný selský stav. Kanceláře se počínají zabývati i selskou agendou. Smlouvy svatební se v kanceláři respektují u konečně se jim dostává právní sankce podpisem vrchnostenského úředníka.

Jak možno poznati ze zachovaných památek, odevzdával v těch dobách hospodář grunt nástupci buď posledním poříze^ ním, když jasně tušil, že nemá ? smrti daleko, nebo v častějším případě odevzdal odkazním přípisem dospělému synovi živnost a uchýlil se do výměnku třeba v plné ještě životní síle a svěžesti. To je dvojí hlavní způsob dědické posloupnosti, patrný nám z nejstarších zachovaných svatebních smluv. Jejich ráz