str. 272
středník je nejdelší, palec, malík nejmenší, prsteník ten čtvrtý sluje, ukazovák ukazuje.
6. Známe mouchy a komáry, mají nožiček tři páry. A tři páry vím že jest dohromady číslo šest.
7. Plují kachny po rybníce, tři páry a jedna více. Je jich sedm, milé děti, dokud žádná neuletí.
8. Pavouka když uhlídáme, osm noh napočítáme. On si pavučinu plete, sám. se do ní neaaplete. Tu na mušku přichystá, kde ji čeká smrt jistá.
9. Devět kuželiěek stojí, kuličky se každá bojí, neboť jak ta do ní vrazí, několik jich hned porazí.
10. Eak má kůži jako roh, ? tomu ještě deset noh. Lez© napřed i nazpátek, nůžky má, ale nestříká látek. Srv. dílo prof. Čeňka Zíbrta, Ohlas obřadních písní velikonočních Haggadah: Chad gadja, Echad mi jodea v lidovém podání. Praha 1928, 8°, str. 474. Hynek Kašlík.
Proti uřknutí housat. Když se vylíhla housata, aby jim nikdo neuřkl, nakuřovala je hospodyně: Ustřihla každému členu rodiny kousek vlasů a každém houseti trochu chmýří na hlavě a na ocásku. Dala všechno na řeřavé uhlí a držela nad tím v řešetě housata, točíc jimi. M. Moravcová, Modřany.
Podhrnutá sukně — pověra. Podhrne-li se hospodyni při oblékání sukně a chodí-li tak nevědomky s tím, bývá na to upozorněna slovy: Jste dlužná za kvasnice, máte sukni pod-hrnutou. F. Vanouš, Komárov.
O divokém muži. V jedné osadě nedaleko města Hořic žil hajný před dávnými lety. Říkalo se mu všeobecně »Divokej«, protože všecko rychle dělal. Všichni lidé se velmi báli. Hajný omen, jenž byl velmi starý, jednou na smrt onemocněl. Bylo mu stále hůře. Mnoho týdnů ležel. Domácí vše možné dělali, aby se mu ulevilo, ale marně. Blížila se jeho poslední hodinka. Věděl, že umřít musí, ale umříti jaksi nemohl. Proto zavolal ? sobě svou dceru a pravil ? ní, podávaje jí klíč: »Otevři polici a tu knihu, kterou tam nalezneš, vezmi a spal ji.« Dcera šla, otevřela polici a našla tam pěknou knihu v kůži vázanou. Bylo jí té knihy líto, proto pouze poslední list z ní pak utrhla a ten hodila do ohně. Divokej však nemohl umříti přec. Za několik dní se zase trochu zotavil, pravil své dceři: »Tys tu knihu nespálila.« Dcera mu řekla, že ji spálila, »Ale ne celou,« pravil Divokej. Dcera pak šla, vzala, knihu a hodila ji celou do pece. Kniha pěkně hořela — a v tom okamžiku dokonal taky právě Divokej.
J. Pícha:
