Selská rozprávka ze Zbudovských Blat.

Na rozsáhlých lukách Zbudovských Blat je v létě jako v za-d hradě. Svěží zeleň, promísená bujnou květenou všech barev, přechází v dálce v modravý opar a když se slunce v horkém poledni zdánlivě nad krajem zastaví, zdá se, že varem ko-lotající vzduch nad touto jihočeskou přírodou šumí měkkou kmitavou melodií. V takových rozzářených dnech se nikde ani stonek nepohne, ptákům jako by zaskočilo, a jen zalykající ticho vyvolává v duši rušnou odezvu. Až na samém kraji zeleného travnatého jezera luk blýská se socha z bílého kamene. Je to pomník sedláka Kubáty, apotheosa jihočeského selství. Už čtvrt století hledí výrazná sedlákova tvář s vysokého podstavce přes pole, louky, lesíky a vsi někam daleko— tak tklivým, přesvědčivým a přece odhodlaným pohledem! Před staletími způsobil rebelii a lid věří, že položil život za »těchto lánů samostatnost«.

Nebývalo tu dříve tak skličujícího ticha. Od nepaměti zaléhal z Blat do blatských dědin rušný halas pastevního života. Zvláště po roce 1865, kdy se Zbudovská Blata stala po 2001etém sporu s hlubockou vrchností selským majetkem, nebylo tu po celou sezonu rolnických prací od raného podjaří až do chladného podzimu ani odtuchy od daleko slyšeného hluku. Pásali tu slouhové hovězí dobytek, »hříbkové« koně, «včáci ovce a jen obrovská hejna hus nestála o dohled. Ale honili sem na pastvu nejen z těch »devíti blatských vsí«, nýbrž z dalekého okolí. Zvláště husy, »sotva se to vylíhlo a naučilo přendavat nohy«, už sem z daleka voizili na vozech. Na Blatech je prostě vysadili, nějaký čas opatrovali a pak je nechávali svému osudu. Tu a tam dohlédli nebo si někoho ? nim zjednali a ke konci léta si je odváželi. Až ? smíchu prý to bývalo u nás, a lidé říkali: »Dyť dyby nebylo Blat, tak by ani ty lidi nemohli chovat husy. Každej přídě a řekne jenom ,husy paste se!' a to je náramně snadný!« Blata se prý tenkrát bělala jako zasněžená a od hluku prý až uši bolely. To bylo tehdy, když Blata ještě nebyla rozdělena v díly a kdy se o ně ještě nestarala rolníkova ruka. Ty zašlé a idylické časy »hříbků« a ostatního ruchu (na př. rozmáhajícího se pytláetví v panských rybnících a potoku) až do rozdělení Blat zachoval naší paměti Klostermannův román »Mlhy na