Blatech«, ojedinělé literární dílo toho druhu, snad z celých jižních Čech po stránce národopisné a snad i lidové psychologie.

V 80. letech minulého věku však došlo za všeobecného sou-hlasu těch, kteří měli na papíře napsané právo na blatské pastviště, ? rozdělení Blat v díly, jistě že z důvodů agrárně ekonomických. Zachovalo se mezi lidem do dneška, že v té památné schůzi bylo ve Zbudově tuhé dohoidování a že zasedání proměnilo se v běs rozzlobených sousedů, (Snad někteří nesouhlasili se způsobem dělení, nebo je zamýšleli překaziti, chtějíce zachrániti pastvinový systém.) Na plástovském starostovi bylo při tom spácháno krvavé násilí. Byl ve zmatku zle pořezán. Těžce stonal přes půl roku, zprvu mezi životem a smrtí.

Když se rozdělení vžilo, ukázalo se jeho užitečné ovoce. Každý pečoval o svůj díl a zarovnáním dolíků a snesením kopečků se proměnila Blata v nepřehledný koberec zelených luk. Bývaly tu prý v těch časech zajímavé senoseče. Ještě dnes je zvykem, že na seč sena i otavy se vychází na úsvitě dne za vydatné rosy. Tenkrát však se -konaly výpravy do luk v pravém slova smyslu v noci. Hospodář den před sečí pečlivě zklepal kosy, objednal si několik pomocných sil, aby práce rychleji ubíhala a asi po druhé hodině s půlnoci začínalo býti ve statcích živo. Hospodář pozval na práci všecky, jichž ruce byly schopny vládnouti kosou. Tiše, bez snídaně, vykradly se ze vsi hloučky ženců. Psi se rozsiekali a zanedlouho ves usínala znovu. Za temnými stíny chvátajících postav zmizely poslední stodoly, chomáče husté mlhy obalily ves. Starý Borovka (žije dnes ten shrbený stařec ve Zlivi) vypráví, že tehdy dlouhou dobu sloužil v Plástovicích u Janečků, a že vždycky, nežli vyšli s kosami, »vartoval sluníčko«. »Starej Janeček, už je tam taky dávno« — a ukázal zkřiveným prstem ? nebi — »byl klempera a štverák. Dycky do mě v pandlíku drcnul a přej: »Venci, vstaň, 'di a podívej se, esli už to slunce vychází!« Tak sem se jako slepý kotě vydrápal, klempířova! 'sem sem tam a hned sem šel vodkad bych to nejlepší viděl. Vklouz' 'sem do komůrky, ta ani vokno neměla, jen takovou malou skulinu do kápěje, ale stála tam dycky na polici sklenice s kmínkou.«

Sedlák by poznal své pole nebo svou louku třebas po slepn, aie leckdy prý se stala podivná věc. Přišli na louku, »síkli a síkli a pořád síkli«, louka se zdála nekonečnou. Pomalu začal nastávati den a první úsvit jim dovolil, aby lépe pohleděli na vykonanou práci. Udělali sice hodně, ale div, že nezkoprněli, když se podívali ještě lépe. Začali sice na své louce, ale mlha je zmátla, že se odchýlili od přímého směru a v rovné řadě »pro-síkli« napříč několik cizích luk.

Když se rozesmálo sluneční ráno a mlha se rozptýlila, bý-