Přešlo mnoho let.

A oba hoši jsou již nyní staří,..

leč to, co tenkrát ohněm plamenným

i ve zraku i v duších plálo jim,

to do dneška tam ještě stále září.

Z nich jeden básník je a snad i pravý,

než čela jeho nedotk' se let slávy,

spíš časem křivda spár mu v srdce vťala,

však poznal přec, co láska neskonalá,

a dětí smích mu s čela sháněl mrak.

A badatelem velkým stal se druhý,

jenž s Nepaniětí v zápas vešel tuhý,

naň oslav, poct se snášel lesk a, znak,

leč stín, jenž ztměl se v žití jeho mladém,

se nerozplynul —; často chvěl se chladem,,

jak bez hnízda by tisk se ? stromu pták.

A kamarádi dosud jako kdysi,

ti staří hoši stále slibují si,

že vydají se spolu jeden den

na starý hrad, tam stisknou poznovu

si ruce svoje do všech žiti změn

a vypovědí všecko Zvíkovu ...

Zda bude stařík s nima spokojen?

@

(Ze »Zvonu« r. 1924, str. 51.)