Pod Markomankou.

(Prof. dru Č. Zíbrtovi.)

Kdys na Lvíkové zřeli v letní den

se poprvé dva drobní studentíci.

Ač z různých škol, pln snů byl ten i ten,

a tak si čtli cos příbuzného v líci.

Hned spolu starý prolézali hrad,

do modrých lesů ztupěli se vnad,

milému řek dvou naslouchali šumu

a žasnuli, když mistr v skvělém umu

na zašlé fresky živé barvy klad

v arkádách krásných.

O rok starší hoch

se ztrácel při tom v jakous těžkou dumu:

ó kéž by znát, kéž vše by zvědět moh,

co v minulosti jeviště tu mělo,

ký život tady šuměl v dávných dnech

a jaké půtky řinčely a boje

zde na hradbách a v síních jaké kroje

se pestřily a čí to zazněl vzdech

tam z hladomorny, kde tak neveselo.

A druhý patře na celý kraj s hlásky,

'měl v očích plno nadšení a lásky,

vše šeptalo a hovořilo ? němu:

šum vod i lesů, hrad, jenž tich a, pust,

i větru van, když bystře kolem táhl,

i vraní skřek, když slétaly se ? sněmu,

že cítil, v struny srdce kdos mu sáhl,

a v duši tušil křídlo písně růst.

A v nádvoří když potom usedli,

děl mladší, v tváři městsky pobledlý,

tak v horování: »Básníkem chci býti,

chci našich niv a lesů vypět krásu,

necht teplo krbu odepře mně žití

a osud trní vplete do mých vlasů!«

Tu druhý, starší hoch, svou opřel skráň