A tak jako od radosti bývá jen nepatrný krůček ? žalosti, tak snadno a rychle pošpiní se bílé roucho, jak nám to-říkají staročeské verše Vavřince z Březové:

Kalendář z r. 1728, tištěný v impressi Labaunských dědiců u Vojtěcha Factora v Praze, se soudobými rukopisnými poznámkami, darován byl kdysi pardubskému museu. Střed přední strany titulního listu (v 4°) má nápis: »Nový titulární kalendář ke cti sv. Vácslava knížete, mučedlníka a patrona českého. Sepsaný od Kr. Joachyma z Chotěsova, řádu Praem. ? létu Páně 1728, jenž jest rok hrudný a přestupný. Gum. Přivil. Sac. Caesar. Reg. Ma jest.«

Název ten je vrouben širokým čtverhranným rámečkem, zdobeným drevorytinami. Tak vidíme po stranách v osmi oválných medailionkách světce a světice české, nahoře výjev z le gendy sv. Vácslava a dole obraz Prahy, kdež čteme jména umělců: A. Weis del. a F. Girseh se.

Druhá strana téhož listu zaujímá obsah majestátu cis. Karla VI. ze dne 16. července 1725, podle kterého ve smyslu druhdy Leopoldem I. a Josefem I., tiskaři Labaunovi uděleného privileje na vydávání »svato-Vácslavského titulárního« kalendáře se tato výsada vdově Labaunské a sirotkům prodlužuj© na dalších pět let.

Reskript zní doslovně takto: »My Karel etc. vyznáváme vůbec tímto listem a dáváme věděti jednomu každému, kterak při nás Lidmila ovdověla Labaunova nejponižeji přednesla, na jaký způsob její neboštík tchán Jiří Labaun, měštěnín a im-pressor v Našem královském Starém Městě Pražském hned v letu sedmnáctistým prvním ke cti sv. Vácslava veřejnému dobrému a vůbec ? užitku jistý tak nazvaný titulární kalendář s připojením těch v Našem dědičném království Českém se nacházejících vyšších i nižších instanci a jejích titulův vynašel*