jest prospěšné, čistí mozk, mysli též užitečné. Střevům zdravé, žaludek zavírá, smysly čistí, sen dává, odpírá tesknosti, sluch, hlas, nloc protahuje. O účinku krve pouštění: Smutné zveseluje, zlostné ukrocuje, frejovní, aby se nezbláznili, činí. Joachym komorník nabádá svými osmi radami ? pořádnému chování po pouštění krve: První den střídmě, mírně večeře j, druhého dne veselí, radost měj. Třetího dne pokoje užití, čtvrtý, pátý, vůli dobrou míti. V šestý do lázně jdi, sedmý jdi ven na povětří v poli, v lese, silen. Osmý s manželkou svou měj kratochvil, život takový veď, jakž prvé byl. (Brv, Č. Zíbrt, Staročeská tělo věda, Praha, Sfinx 1924.) Oblíbenou léčbou vedle zatínání žil a sázení baněk byl třetí způsob pouštění přebytečné krve z lidského těla pijavicemi, o němž rozepisuje se Jindřich Rantzov v Regimentu zdraví po česku volně upraveném od Adama Hu-bera z Risenbachu »v umění lékařském doktora«, vydaném roku 1587. Píše: Teta má, někdy abatyše kláštera Itzehovského, kterážto v osmdesáti letech umřela, každého roku místo baněk pijavice oudům těla svého připínati, i v poslední již starosti své, obyčej měla, neb žena byla tlustá a krve plná. Jakým je pak způsobem vybírala a přisazovala, krátce oznámím: užívala tohoto způsobu pouštění krve nejvíce mezi letnicemi a památkou sv. Jana (Kř.), aneb okolo sv. Bartoloměje ? ? jedné noze čtyři, ? každé pak ruce dvě pijiavice přisadila. Někdy také dávala některé mezi oběma lopatkama, aby krev z hlavy vytáhly. — Rantzov radí nejvhodnější dobu a místo pro chytání pijavic: Okolo poledne mají se pijavice lapati, ale pro jedovatost před šestou večerní hodinou přisazovány býti nemají, kteréžto jak se ? tělu připnou, dokudž krev teče, táhnouti nepřestávají, až naposledy samy od sebe odpadnou. Které pak samy od sebe neodpadají, vsýpaje drobet soli na hlavu, ihned pustí. Na to místo, z kteréhož pijavice krev vytáhly, šátek nebo hubička (hubka) přiložiti se má. Nebo někdy z dírek kůže krvavé slzy těkávají. Tu pak pijavice, kteréž odpadnou, do medenice uvrci musí a zmořiti a potom spolu s krví vytaženou do země zahrabati, aby se do vody navrátiti nemohly. Záleželo dokonce í na tom, zdali pijavice byly polapeny v létě v rybnících aneb v trávních řekách, když slunce nejsilněji pálilo. Takové pijavice byly prý lehké, široké a černé, prostřední velikosti." Malé pijavice, »bahnišťné«, nehodily se ? vysávání krve. Také ne pijavice »koňské« se špičatým hřbetem, kterých bylo nutno vystříhati se pro jejich jedovatost. — Povinností lazebníkovou bylo po parní lázni ve zvláštní místnosti, kde se provádělo také holení, střihání a různé »chirurgické« operace jakož i tahání zubů, sázeti též pijavky nebo »střebíkrevky«, jak se jim říkalo, za kteroužto »operaci« dobře provedenou musil býti lazebník odměněn