bývá a někdy shromáždění na tom místě vlhkosti jaKo hlíza. Item púštědlník má míti púšťadlo v čas teplý prostředně široké, nebo toho ěasu není potřebné rány dělati v žíle široké, neb krev horká tenká v ten čas ? vyjití jest hotová! V čas pak studený to náleží, širším dobře púšťadlem žílu zatínati a to pro hrubost krve, neb v ten čas studený jest krev hmotnější více a hustší nežli jiný, tak učiniž, aby průduch pohodlný maje, vyšla a užitek, pro který púštíš, přinesla. Jinak ránu toho času učinil-li by súženú, tak by krev vypustil tenkou, dobrou a zadržal by hrubú a nepožitečnú. Dobrý »púštědlník« musil znáti, kdy má krev zastaviti, jak dlouho a kolik krve ze zaťaté žíly vypustiti: Pobelavá téci začne-li, tehdy ihned zastaviti daj ji, neb pustiti ji, jest životu sobě umenŠovati. Pakli mimo tu (krev) jiné podstaty a barvy okáže se, nezastavuj jí až do proměny. Krev černá začne-li z žíly téci, nepřekážej jí až se okáže červená. Začne-li hustá téci, nech ji, až se okáže židká (řídká). Pakli vodnatá, tehdy až se vokáže hustá. Jest-li pak jíti začne hustá, spolu černá a kalná, nesluší ji pustiti, nebo není v způsobu dobrém, z čehož kdyby ji pustil, nemoci těžké by neušel. Po pouštění krve to znáti náleží: Púštědlník, kdy chce krev zastaviti, má na ránu prst vložiti a maličko potlačiti a zase opět prst zdvihnuti a i ještě skrovně krve upustiti a potom již vedle umění žílu zavříti, netlače jí; ani těžce, ale povlovně zavázati! Staří Čechové připravovali výborné napásti, na něž roze-třeli masť, která byla bezpečně dobrou proti otoku údu, z něhož krev pouštěli: vezmi jablečník bílý (marrubium), ztluc s sádlem starým, vepřovým a přikládej na vctok. Nebo: Černobýl (vratič) s listem i s semenem vař u víně, přileje sádla, coť se zdá; udělej flastr a přikládej. Item: v kysele (»kyselo« jest známé lidové jídlo horské), šat lněný smáčej a přikládej, spleskneť. — Druhý způsob oblíbený u starých Čechů bylo pouštění krve baňkami, zhotovenými buď ze skla, z rohoviny, dřeva nebo mosaze. Baňky vyssávaly špatnou krev, vytahovaly krev přebytečnou. Dlouhá je řada nemocí, které baňkami lékaři staročeští vyléčili. Tak čteme u Choceňského, že baňky pomáhaly proti zsinalosti očí a tváří, proti neštovicím, proti horečce všelikého původu, proti dne, pomáhaly malomocným, baňky sloužily ? polehčení »prsuom, ramennom«, byly proti zatvrzení sleziny, vytahovaly vnitřní těžkost, napravovaly pokažený žaludek, pomáhaly proti všelikému píchání atd. Zkrátka: proti všem nemocem a neduhům byly baňky vhodným léčebným prostředkem. Z léčebných a životosprávných veršů Školy Salernské, z nichž mnohé mají původ už ve 12. stol., dočítáme se o pouštění krve. Před lety sedmnácti nepouštěj, síly životné sobě neujímej; kteroužto víno zase obnovuje, pokrm měkký totéž způsobuje. Z žil pouštění očím