podmínkou zachování skalopevného zdraví. Jak pouštěli tehdy žilou, poučují stručné minúce nástěnné (název z latinského miimere, krev pouštěti, umenšovati), naznačující, kdy a pod kterým znamením na zvířetníku, za které planety, s přesným označením čar vedených z vyobrazení lidského těla od jednotlivých údů ? dvanácti znamením zvířetníka, ukazující přesně, jaký má vliv znamení zvířetníka na každý úd lidského těla i jeho žíly. (Srv. Archiv f. G. d. Medizin I, 1908.) »O krvi pouštění žilami a baňkami« jest obsáhlý spis Jana Berky Choceňského, bývalého profesora Karlovy koleje, potom lékaře na Starém městě v Praze, vydaného r. 1532 a pak několikráte přetiskovaného. (Vzácná knížka Choceňského zachována je v Knihovně Národního musea v Praze.) — Berka Choceňský vypočítává, kterým lidem doporučuje se buď první nebo druhý způsob a komu by krve pouštění uškodilo. Dovolávaje se řeckého lékaře Galena (131—210 po Kr.) a lékaře arabského Avi-cemiy (980—1037), doporučuje krev pouštěti: »mladým, silným, zvyklým, nepracovitým, obžerným a najvíce krevným a pěno-krevným, zvláště těm, ježto žíly hojné mají a prostranné. Jiným pak zbraňují, jako: let čtrnácti nedošlým, také i těm věku prostředního, ježto jsú přirození kaloikrevného a vodokrevnélio, mdlým, nezvyklým, pracovitým, své krve lekavým, ženám těhotným, starým a sešlým, neb těm z puštění krve nebezpečenství nastává.«. Mistr Jan z Chocně vypočítává několikerý užitek z pouštění krve. Kdo moudře a rozšafně krev pouští, mysl svou obveseľuje, paměť napravuje, zrak i sluch bystří i řeč zlepšuje, tělu vrací ohebnost a čerstvost, krvi uvolňuje průchod s místa na místo. O době a čase, kdy jest vhodné krev pouštěti, a jak ? tomu upraviti místnost, zmiňuje se autor: A trefilo-li by se v den horký, učiň sobě, chceš-li, toto pohodlí: Otevři oikno na puolnoci (k severu), ozdobě pokoj dobře, skrop těmito vodami prostředně: růžová, borakovu, rojovníkovú (melisovou), přileje ? nim vocta skrovný díl; sandálu (brazilské dřevo) a kafru ? tomu, protluka směs spolu. Pakli v čas studený máš krev pustiti, tehdy to učiň v prostředně teplé světnici a těmito vodami zprav posilnění sobě: diviznovú, lavendulovú, z volového jazyku (bylina, z níž staří Čechové připravovali lektvař), přileje ? nim malvazí (víno nazvané podle města Malvasia na Korei) skrovně. V odstavci, jaké vlastnosti má míti dobrý »púštědlník«, čteme: Púštědlníka měj umělého, zvyklého a rozšafného. Ten aby uměl ? rozdílnému času strojiti púšCadlo, také bez fortele žíly zatínati. Neb púštědlník neumělý a nezvyklý, v žíle našíř mnohý dělá rány, aby udeřil bez chyby, což velmi škodí. Týž púštědlník bez rozvážení hluboké dělá rány, takže někdy žílu protna, obrazí nervy, muscule i arteri, z čehož votok