V městech byly oslavy v jádru stejné, jen výprava honosnější. Průvod vyšel obvykle z některého hostince. Maškar byla hojnost, ale nejpřitažlivější byl »dědek s bábou«. Muž přetáhl si nůši bez dna přes tělo, oblékl si sukni a hlava báby se na okraji nůše jen maskovala. (B. Moravec, Brdský kraj II. 126.)

V Plzni bylo nejbujněji. Děvčata přestrojená za hochy a hoši za děvčata byli běžnými maskami. K tomu družily se maškary nejrůznějších podob. Vyskytl se i »rostoucí kůň«. Bylo-li pod sněhem, konala se sanice do Křimic, kde se končila v zámeckém pivovaře. (Macháček, Masopust.) Průvody po ulicích v Plzni zakázány byly roku 1869, poslední sanice se konala roku 1873. Maškary se tu připomínají již ve století 16.

Na venkově bylo namnoze večer již ticho a vše S3 chystalo na druhý den. Někde pořádali ještě zvláštní »mužovskej bál« pro ženaté a vdané.

V úterý opakovány často průvody a v Plzni sanice. Veselí se však soustředilo na »pěkné hodince«. Počínala se brzy po poledni v některém hostinci a na venkově hýřila pestrými kroji. O půlnoci »platila děvčata na muziku«. To tančily jednotlivé páry po sále, připíjejíce si kořalku na zvláštním stole postavenou. V nejvyšším rozjaření byl náhlý konec. O 12. hodině noční se končil masopust a začínal přísný půst.

@NvPísničky podbrdského lidu.

Lidová píseň byla vždy velmi ceněna a s jakousi úctou sbí-rána. Vždy však také se tvrdilo, že lid »už« nezpívá, nebo že jeho písničky jsou pochybné a špatné. Již za Dobrovského ozývaly se nářky do úpadku lidové tvorby hudební. Sběratelé zapisovali písně, aby je uchovali jako doklad starého, zapadlého světa. Podobně dalo se v době Nerudově, která však má již jiný charakter než doba Dobrovského. Písničky nebyly zapisovány snad jen proto, aby ležely v museu, nýbrž každý básník byl jimi ovlivňován při své individuelní umělecké tvorbě. Také dnes slyšíme ustavičné stesky, že lid nezpívá, že o muzikách písničky řve a že vůbec je to špatné. Není to však tak docela pravda. Ne-zpívá-li lid někde, tu příčiny tkví v samých kořenech jeho celého života. Obyčejně jsou to příčiny povahy sociální. I u nás jsou vesnice, kde se nezpívá, kde ani ta matka dítěti neřekne nic písničkou za celý rok. A když děti dorostou a jdou mezi ostatní mladý svět, kde je plno zpěvu, uviděli byste ten jejich úžas, vnitřní bolest a nespokojenost. Jak i oni by rádi zpívali — a neumí. Částečnou vinu nese i škola. Je přirozeno, že dítě které ne-