slyšelo zpívat maminku a ostatní, nemohlo nic napodobovat. Jeho smysl pro tón a melodii zakrněl a ve škole mu často řekli: Nezpívej, ty nemáš sluch, ty bručíš! A my víme, že tento defekt je tak řídký, jako když dítě nemá smyslu pro barvy.

Jisto je, že lid zpívá stále něco nového, dalšího. Netvoří tak, jako tvořil před 50 roky nebo před válkou, protože život jde, mění se, a lid prodělává stále jistý vývoj a nesmíme se dívat na něj jako na museální věc a nesmíme chtíti mít jeho výtvory jen pěkné a pod sklem. A konečně i to špatné je charakteristické. Náhodná návštěva muziky ve vsi nedá nikomu žádného obrazu o lidové písni. Tato příležitost je vůbec nesměrodatná a mnoho se tam nikdo nedoví. Zajděte však na luka, k pasáčkům k lesu, kde je smutno a chmurno, na drahá, kde samota na vás sahá, zajděte na pole k žencům, zastavte se v lese »na kopání«, poslechněte si v létě naše mladé lidi na návsi pod stromy nebo na procházce v neděli v podvečer po cestách — a uslyšíte a poznáte, co je lidová písnička a co znamená pro lidového člověka. Je to vůbec nejvlastnější umělecké pole lidu. Když tam někde někdo maluje, vyřezává, vyšívá nebo vypráví pohádky, to je velice málo proti tomu, když ves se dá do zpěvu. Kdo říká, žé už lid nezpívá a netvoří, dokazuje, že nechodí mezi lid, nemá s ním spojení a nedovede se naň dívat.

Zazpívejte si na př. takovou pěknou, milou koledu:

(Z Hlubošska. — Při označování místa mám na mysli nejen Hluboš samu, nýbrž i okolní vesnice. Taktéž i při ostatních písničkách, které budou uveřejněny v příštím čísle Českého Lidu.)