Lidový zpěvák, který složil tuto písničku, jistě byl člověk předobrý a srdce čistého. O vánocích, když žil v zajetí představy Betléma, vzpomíná si na ptáčky a ve své fantasii vidí, jak všichni zpívají jen proto, aby ty pastýře do Betléma svolali. A jací jsou to ptáčkové? Slavík, hrdlička, žežulka (kukačka), holoubek, křepelka. A my víme, že slavík o vánocích »netluče« a v Podbrdsku vůbec není. Historie slavíků v písničkách našeho lidu je velmi zvláštní. Lid mluví o jejich zpěvu, klokotu, »tlučení«, aniž by je znal. Zpěv jiných ptáků zamění prostě za slavičí. Ani staří pamětníci nemohou potvrditi, že by tu slavíka kdy slyšeli. Oni ho ani neznají. Slavíci byli na Podbrdsku jen vzácně a brzy po objevení opět zmizeli. Nejraději hnízdí v křoviskách nízko nad zemí a lesnatý kraj jim nesvědčil v Podbrdsku. Měli tu mnoho škůdců. Někdy slyšíme říkat, že slavík ani moc pěkně nezpívá. Není tomu tak. Vždyť je to pěnice a ty právě se vyznačují nádherným zpěvem. Ideální zpěv slavíka ovšem uslyšíte v »Tajemství« B. Smetany. Ani hrdličky necukrují v ten čas. Pravda, holubi (doupňáci i sukáči) houkají někdy, je-li zvláště teplo. Kukačku však nikdo snad neslyšel v ten čas, ani křepelku. Co však je to všechno proti touze lidového zpěváka oslaviti vánoce. On jistě věděl, že nepovídá docela pravdu. Ty ptáčky však měl tolik rád, že se musil jimi těšit i v zimě. V tom svolávání pastýřů cítíme i jistou heroičnost melodie.

Troubení pastýře-slouhy (někdy) dalo se na obyčejnou trubku bez strojků (F). Kde slouha neuměl troubit, tam si zjednal někoho. Takt je určen docela násilně. To troubení bylo vždy naprosto bez taktu. Hlavní věcí byl rytmus. Zrychlování nastávalo počátkem 2. taktu a ustalo na f2. Podobně v 6. a 9. taktu. Slouha troubil vždy .s neobyčejnou chutí a zápalem. V trubce samé jen praskalo. Troubení však bylo pokaždé jiné a trubač by to byl autenticky dvakrát za sebou ani nezafoukal. Jen závěr (posledních 5 taktů) byl vždy týž. Co to však někdy dalo námahy, než se k němu trubač dostal. Ozdob bylo přehojně a i rytmus stále měněn.

Písnička prý byla zpívána kdysi i v kostele. Její ukončení je neobyčejné a zvláštní: žádá si pokračování a zakončení jiným tónem.

Zpívali ji o Štědrém večeru ti, kteří chodili s pastýřem po koledě od chalupy k chalupě. Někdy to byly pouze jeho děti. Písnička však žije dále i těmi, kteří odešli z tohoto kraje jinam. Naše maminka se nám jí nazpívala dost a dost.