návají se zprávami o huterské fajansové produkci a konečně proto, že o jiné než huterské výrobě fajansových nádob v našich zemích koncem 16. a v prvních desítiletích 17. století není doposud ani literárních, ani památkových dokladů.

Takovou cestou dospíváme ? závěru, že tyto fajansové nádoby, které Černohrský předvedl, jsou nejpravděpodobněji pracemi huterských hrnčířů. My bychom však je rádi jako huterské přímo identifikovali. Rázem by nám bylo pomoženo, kdybychom znali jména huterských hrnčířů a kdyby existovaly nádoby, opatřené jménem některého z nich anebo aspoň jeho snadno rozluštitelnou značkou. Tyto fajanse jsou však důsledně anonymní. Kolektivní řád huterské obce takových individualistických projevů jednotlivcových nedovoloval, značení díla jako uměleckého projevu osobnostního není s ním slučitelné. Z řádu z roku 1612 poznáváme, že huterská obec zakázala svým hrnčířům, aby malovali lazebníkům na nádobí jejich jména. Obec svůj zákaz odůvodňuje tím, že je to věc zbytečná a nemilá tomu, kdo nádobu po svém předchůdci obdrží. Zároveň s tím však obec patrně chtěla zabrániti, aby ten který člen obce nepovažoval nádobu se svým jménem přímo za svůj majetek, když přece mu byla obcí pouze dočasně propůjčena jako část majetku obecného.

Zvláštní pozornost třeba věnovati džbánku z roku 1599 (obr. 19/20) ze sbírek berlínského Schlossmusea (předválečné Uměl.-prům. museum), kam svým časem přešel (společně s několika jinými habánskými fajansemi z druhé polovice 17. století) ze známé sbírky Minutoliho. Tento džbánek se totiž v odborné literatuře považuje nikoliv za habánský, nýbrž za švýcarský, přesněji řečeno, za winterthurský. Viz O. v. Falke, »Majolika« (Berlín 1907), str. 189; M. Haberlandt, »Österr. Volkskunst« (Vídeň 1911), str. 97. Z našich keramických badatelů uznával winterthurský původ džbánku z roku 1599 známý ke-ram. sběratel a badatel František Kretz (v kult. studii »Habáni«, uveřejněné v mor. časop. »Hlas«, roč. 1910, č. 26). O tomto jeho původu pochyboval již náš zasloužilý keramický badatel Jan Koula, již tenkrát, když se s ním obeznámil v berlínském Uměleckém průmyslovém museu jako s dokladem win-terhurské fajansové produkce z konce 16. století. Již tenkrát byl Jan Koula ¦ přesvědčen, že má před sebou, jak praví, »snad nejstarší československou majoliku« a v tomto přesvědčení zůstal utvrzen až do své smrti. Jan Koula, »Příspěvek ? poznání československé majoliky« v »Č e s k é m 1 i d u«, roč. VIII., 1899, str. 66. Týž, »Co nám vyprávějí pražské střepy XVII. století« v »Památkách archaeologických«, roč. XXX., 1918, str. 108. »Domácí« původ tohoto i džbánku hodlal Jan Koula dovoditi