se krajánek: »Dejtei mně bochník chleba, másla kus a sýra, karty a pár krejcarů, a já vám od toho strašidla pomohu.« — Mlynář rád mu to dal a krajánek s radostí odebral se do mlynice. Ulehl. O půlnoci mlýn sám se spustil a klapal o všechno pryč. Krajánek vyletěl po schodech vzhůru, dolu, všecko všude prosmejčil, mlýn oběhl, ale, kde nic, tu nic! Nikde nie podezřelého nenašel. Podívá se ještě vzhůru, a tu vidí — na hřebene střechy pěkně si sedí malý mužíček, vyvaluje na stárka oči a šklebí se naň. »Pojď sem ke mně dolů!« volá naň krajánek. »Mám tu chleba, másla, sýra a karty. Napapáme se pěkně a zahráme si chvilku!« Mužíček-vodník slezl se střechy a šel za stárkem do mlýna. Napřed se najedli a potom se dali do hry. Vodník svými dlouhými pařáty pořád shraboval peníze ? sobě, na svou stranu! »Počkej, počkej!« povídá krajánek. »Ty máš moc dlouhé drápy. Já ti jich musím kousek přistřihnout!« Přitáhl jej šroubem na soustruh a lehl si. Káno spoutali jej lidé lipovým lýkem. Musil se jim zapřisáhnotiti, že až do třetího pokolení dá lidem pokoj. Od těch dob se již tolik dětí netopí. — I na velké lidi vodník śi troufá./Jedert. kurážný krejčí šel pozdě večer domů. Bylo mu jíti přes lávku. Jde, a tu vidí: prostřed lávky sedí mužíček zelený jako žába. Krejčí zvědavě jde dál a když se již blížil ? němu mužíček, vyskočil, zachechtal se divoce a žbluňk! do vody. Teprve teď krejčího napadl strach a utekl. — Vodník se umí proměnit ve všelicos. Jednou Caklský mlynář vidí na své louce koně. Přijde na loukUj chytne jej, ale kůň s ním zaběhl do řeky. Ve vodě shodil mlynáře a kloudně jej v řece vymáchal. Mlynář křičsl z plna hrdla o pomoc. Když mlynářská chasa přiběhla, kůň zmizel. Než nastaly továrny, bývalo v Orlici plno raků. Jednou pozdě večer chytal jeden muž raky v řece. Měl jich už plnou konev. Pojednou ozve se z řeky hlas: Kde jste, bratři? Raci v konvi volali: »Tu jsme! tu jsme!« a skákali z konve dó řeky. Člověk nechal konev konví a horempádem běžel domů. — Na Hukvaldě jednou viděli vodníkovu ženu. Byla moc hezká, ale celá mokrá: Stála ve vrboví a rozvěšovala pestré knůtky po větvičkách. Když lidé přicházeli, blíže, zmizela i s fábory.

O vodníkovi. Část města za starým hřbitovem slove Benátky. Benáteckým údolím křivolace se vine Třebovka a vstupuje na katastr obce Parnické. V Benátkách objevoval se vždy o 11. hodině v noci hastrman. Sede na vrbě, pročesával si dlouhé zelené vlasy. Kolemjdoucí topil. Mnoho odvážlivců pokoušelo se jej sestřeliti, ale všichni to zaplatili smrtí. Až jednou Marek z Trávnika, když se vracel z honu, spatřil jej, an sedí na vrbě. Byl prý zelený jako ledňáček, Střelil po něm