tiše, ani dost málo se nezvlimjíc. Ke třetí hodině pojednou počala se voda po celé řece běle čeřiti a jemné vlnky a bubliny dělaly se na hladině. Hleděla jsem na to celá udivená a dojata. Nyní věřím, že voda kvete.

O vodníkovi. Hylvátský vodník jest zpřízněn s můrami. Unií se všelijak proměňovat: brzy jako malý mužíček prosí vozku o svezení, brzy jako pestrý fábor houpá se po hladině vodní, láká ? sobě děti, a když se nahýbají pro fábor, strhuje je do tůně. Místo, kde utopený leží, najde se takto: bochník chleba položí se na prkno a pustí se na vodu. Nad utopencem zůstane prkno tiše státi. — Vodník mlynáři často lámal vodní kola. Po dlouhém číhání přece jednou mlynáři se podařilo vodníka polapiti. Ve světnici na stupních chlebové pece jej přikovali na řetěz. Tam zakoušel něco horka! Jednou po pečení chleba zapomněla mlynářka rozmésti moučné kolo, co po díži na podlaze zůstalo. Vodník do moučného kola vskočil a v tu chvíli zmizel.

O vodníku. Sedlák Jůva chytil na louč« u řeky černého koně lýčeným provazem. Podle rozpolteného spodního pysku poznal, že jest to hastrman. Přivedl jej domů, přivázal lyčá-kem, nakrmil jej, ale ? žádné vodě ho nepřipustil. Druhý den zapřáhl milého hastrmana a za den vyvezl všechen hnůj na pole. — V neděli hospodář odešel do kostela: doma zůstala jenom děvečka. Ta ovšem nevěděla, jakého koně to hospodář má. Po jeho odchodu kůň byl nepokojný, kopal, řičel divoce. Děvečka domnívajíc se, že má žízeň, přinesla mu v putně vody.

V tom okamžiku, jak se vody napil, proměnil se kůň opět v hastrmana, divoce na děvečku zaječev, zmizel. Když se Jůva vrátil z kostela, nenašel koně ve stáji, a také hnůj s pole zmizel. — Tak se hastrman pomstil. —• Oldřichovice. O vodníkovi.

V Orlici zdržoval se vodník. Měl červenou čepici, zelený sosák a černé spodky do bot. Z levého šosu kapala mu voda. Na výkladních trzích v "Ústí kupovával různobarevné tkanice. Roz-věšoval je nad vodou, po> křoví na březích řeky, aby přivábil děti. Když se po nich natahovaly, strhával je do vody a utápěl je. Za suchých let, když bylo málo A^ody, Cakelský mlynář mlel jen ve dne, přes noc mu bylo čekati, až přibude vody. Kdykoli však se v noci probudil, vždycky slyšel mlýn vesele klepotati. Toho, kdo mlýn spouští, nemohl se dopátrati, ať hlídal, jak hlídal. Všem to nahánělo hrůzy, takže přes noc nikdo netroufal si ve mlýně zůstati. Jednou odpoledne přivandroval do mlýna krajánek a prosil pana otce, aby ho tam nechal přes noc. — »Doma pro tebe místa nemám,,« pravil mlynář, »a ve mlýně nemůžaš býti, protože tam v noci straší.« »Ach«, zasmál