se pase. Chtěla jej chytiti, ale on se jí nedal. Pořád couval blíž ? rybníku. Když byl až u samého rybníka, vskočil do vody a zmizel. Tu teprve poznala, že to byl hastrman. Lekla se a utíkala domů. Domů přiběhla málo živá. — Coufalovi hoši pásli na lukách u rybníka koně. Najednou se jim tam objevil pěkný, malý koníček. Mladší syn se ? němu přitočil, chytil jej a chtěl si naň vyskočiti. A tu si všiml, že koník nemá dolního pysku. Zavolal ostatní, ať se jdou podívat. Ti se tomu divili a koně pustili. Kůň letěl přes pole ? Dolnímu rybníku, zařehtal a vskočil do vody. Z vody volal: »Měl sis na mne sednout, to hych tě byl svez'!« Hoši poznali, že to byl hastrman a bylij rádi, že to tak dobře dopadlo.

O vodníku. Ve skalní studánce u Cakelského mlýna zdržoval se také vodník. Lidem, zvláště chudým, nedělal nic zuého, ale mlynáři škodil, jali mohl. Nejčastěji mu zadržoval vodu, pročež bývaly mezi nimi stálé pťítky. — Vodník uměl se všelijak proměňovati. Jednou jedna žena chytila v Orlici nápadně těžkou rybu. Vhodila jí do putny na zádech a šla svou cestou dále. Ale putna byla čím dále tím těžší a těžší až milá tetka i s putnou padla na zem. Z putny vyskočil vodník a pořádně se jí vysmál. — V" Dolním dvoře jednou mlátili. Tu, kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý chlapíček, neposeda, který mlatce všelijak škádlil. Jeden mlatec jíž toho měl dost, rozpřáhl se a dal chlapíkovi pořádnou facku, kterou však mlatec ucítil na své vlastní tváři. Chechtaje se zmizel vodník.

— Jednou se páslo na panské louce hříbě. Když se ? němu přiblížili, aby je chytili, všimli si, že dolní pysk mu schází. Poznali, že je to vodník. Ze zlosti, že byl poznán, zařehtal a skočiv do řeky, zmizel.

O vodníkovi. V »Bohoslavově močidle«, které bývalo druhdy mnohem větší než dnes, zdržoval prý se hastrman. Nebyl veliký, jen asi jako hošik, oděný zeleným šatem; na hlavě míval myslivecký klobouk. Z levého šosu mu kapala voda. V létě se vozíval na vozíčku, v zimě na sáňkách s kopečka do vody, která vždy vysoko za ním vystřiklá. Protože v močidle nemohl nikoho utopit, bylo mu spokojiti se žabkami a dlouho tu nevydržel. — Kolem tohoto močidla rejdila také světýlka a nejednoho pozdního chodce prohnala až ? samým chalupám.

— V kterémsi statku na Luhu byla moc lakomá selka. V nedaleké tůni Tiché Orlice přebýval vodník. Ten míval dopal na lakomou sousedku a umínil si, že jí napraví. Proměnil se v žebráka a šel ? ní do statku prosit o boží almužničku. Selka ho ke stavení ani nepřipustila; s nadávkami a laním hnala jej pryč. »Počkej, toho ti neodpustím!« křičel vodník a hnal se ? řece. Za nedlouho byl Veliký pátek. Selka nastrojená