ším do Rakovníka, ale zájem o staré památky, který v nás vzbudil, utkvěl v našich srdcích, hlavně u Miloše Vystyda, později zakladatele Časopisu pro dějiny venkova, a u mne.

Jak jen jsem mohl, navštěvoval jsem městskou čítárnu, jejíž návštěva byla zakázána, ředitelstvím gymnasia podle školních předpisů, ale mlčky trpěna. Ředitelem byl piarista vlád. rada P. Jos. Kůrka, ve sboru profesorském byli ještě 3 piaristé a několik profesorů, většinou suplentů. Nikdy ne-zabraňovali nám v návštěvě přednášek nebo schůzí, což se ovšem změnilo, když gymnasium bylo zestátněno.

Nejvíce jsme se potěšili s Vystydem, když v čítárně vyloženo bylo nové číslo Českého Lidu. Pozorně jsme je pročtli, dělali poznámky a pak spolu debatovali.

O prázdninách jezdíval jsem na Horazďovicko a tu všímal jsem si podle návodu prof. Soukupa i podle pokynů Českého Lidu života venkovského v Holkovicích a Svéradicích, při čemž jsem si poznamenával, ba i kreslil, co jsem viděl a slyšel.

A tu vznikla ve mne touha, abych něco napsal do Českého Lidu. Pod svým jménem jako student nesměl jsem sice »uveřejniti plody ducha svého«, jak kázal disciplinární řád, tak napsal jsem pod jménem Láďa Táborský drobnůstku »Dětská říkání« a »Lid mudruje o krupobití« a poslal dr. Zíbrtovi. Odpověď byla tu brzy od p. profesora, že je uveřejní, ale musím býti odběratelem Českého Lidu. Pochopil jsem tuto nutnost býti odběratelem, když před tím již jsem četl, s jakými obtížemi je vydáván Český Lid, sehnal jsem peníze na předplatné a tak se stal předplatitelem.

Brzy nato dr. Zíbrt uveřejnil můj příspěvek.

Později poslal jsem dr. Zíbrtovi článek o kroji na Be-nešovsku, ale dlouho jej neuveřejňoval. Zatím městské museum benešovské opatřilo štočky krojů, ? nimž měl jsem napsati doprovod. Dopsal jsem o tom dr. Zíbrtovi a ten z Kostelce nad Vltavou dne 3. srpna 1910 mi napsal:

»Článek o kroji na Benešovsku, jako všecko, co mi posíláte, chtěl jsem otisknouti. Máte-li však zájem zvláštní, rozumí se, nemohu brániti, abyste jej neuverejnil jinde, zvláště pak když jej přepracujete. Pozdravuje v úctě oddaný Váš dr. Čeněk Zíbrt.«

Přiznávám se, že velmi mne mrzelo, že jsem článek ten přepracovaný a velmi zkrácený uveřejnil v musejní publikaci a že jsem pak celý nemohl uveřejniti v Českém Lidu. Než pan profesor, když jsem se osobně omlouval, mile, jak to dovedl, vysvětlil mi, že mne chápe a na mne se nezlobí.

Když jsem přišel na právnickou fakultu (ze studia historického zrazovali mne na gymnasiu, ježto prý je přebytek do-