Národopis má v dějinách naší duchové vzdělanosti místo velmi osobité. Jeho vědecké základy se na sklonku stol. XVIII. také u nás podstatně mění jednak všestranným působením myšlenkových proudů západoevropských, jednak blahodárným vlivem slovanské filologie nově vybudované v Čechách geniálním úsilím Josefa Dobrovského a jeho vrstevníků. Tehdy se badání národopisné přičleňuje k rozsáhlému souboru nauky o Slovanstvu a plní své důležité poslání národní oživujíc vědomí plemenné i kulturní jednoty světa slovanského. Posiluje naše slovanství národopis také zdůrazňuje význam širokých vrstev lidu selského, poněvadž v duchu nových názorů estetických objasňuje svéráznou krásu ústního podání, jež se zachovalo hlavně v prostředí vesnickém a takto prohlubuje národní uvědomení ochablé v období těžkého úpadku. Tato složka buditelská zůstala vý-značným rysem našeho národopisu vůbec až do posledního desetiletí stol. XIX. a ve východní oblasti našeho národa nepozbyla svého dosahu ani v době nynější.

Vědecké základy národopisu vybudovala antika. Všímala si ovšem hlavně národů cizích, barbarských, poněvadž spisovatelé řečtí ani latinští nepokládali za důležité věnovati pozornost obyvatelstvu domácímu. Zprávy, jež nám o něm zachovali, jsou cenné, avšak nevyrovnají se soustavným vědeckým monografiím He-rodotovým (na př. o Skythech), Strabonovým a j. nebo slavnému dílu Tacitovu o Germanii.

Věk střední[1] nedostihl této naukové výše, ale zůstával v okruhu myšlení antického a proto vedle hojné literatury o cizích zemích a národech — zabarvené často výklady rázu pohádkového — najdeme spíše jen mimochodem doklady

o životě domácím. Působila tu nejen závislost na vzorech antických, ale i stavovská a jazyková výlučnost středověké vědy, určené pro kruh vzdělanců znalých latiny, kteří přezírali lid a výtvary jeho prosté vzdělanosti. Podle názvosloví nynějšího by bylo lze říci, že antika i věk střední se zabývaly jen národopisem všeobecným nedbajíce národopisné složky badání vlastivědného. Literatura středověká jest však novodobému národopisci důležitou pomůckou pramennou: v kronikách se najdou zmínky o krojích, o pověstech atd., skládání tendenční realisticky popisují ráz života tehdejšího, díla cestopisná znázorňují zvyky a obyčeje v zemích cizích a leckde srovnávají s poměry domácími atd. Kromě toho však některé literární druhy středověké měly významný vliv na vývoj světového názoru lidového a na ráz lidového podání. Tak na př. látky legendární a apokryfní působily prostředím církevním (kázáními) na lidovou poesii i na vypravování prosaická; díla lékařská i lékárnická, sborníky věcných poznatků na př. Lucidář a fysiologus[2] byly zdrojem lidových představ o věcech náboženských, o tělesech nebeských a o jiných jevech přírodních, o povaze zvířat atd., byly velice oblíbeny, pronikaly knihtiskem do širokých vrstev a udržují se v lidu namnoze podnes. Z lidového podání upoutala středověké spisovatele zejména přísloví, takže již v nejstarších literárních památkách českých najdeme stopy

i ukázky přísloví lidových. Profesor teologie na universitě pražské, mistr Claretus de Solencia[3] (polov. stol. XIV.) zaznamenal ve svých rukopisných dílech přírodovědeckých a j. některé látky pohádkové, hádanky i přísloví a proto má pře-důležitý význam v dějinách našeho národopisu. Z doby kolem r. 1400 máme již sbírku přísloví českých, kterou sestavil, jak se soudí, vynikající šlechtic a spiso-