vatel Smil Flaška z Pardubic. Velice oblíbeny byly sborníky světských povídek, zejména tak řeč. Gesta Romanorum a soubor „O sedmi mudrcích“, odkudž pronikaly povídkové látky také do podání lidového. Církev zakazovala staré obřady lidové, jimž vytýkala ráz pohanský. Na př. synoda v Praze r. 1366 důrazně zakazuje lidový obřad vynášení smrti a zápověď se opakuje r. 1384; svědectví, že obyčej se v lidu udržoval velmi pevně.

Renesance změnila naukové metody přírodovědecké i duchovědné: vedla badatele ke kritice, k rozboru pramennému a k pokusu. Rozmach individualismu, jímž se renesance tak podstatně liší od středověku, utužoval vědomí národní svébytnosti, posiloval vlastenectví a nabádal k studiu vlastivědnému. Vzory vědeckých děl vytvořených novou metodou přímého pozorování podala Itálie a učitelem pracovníků zaalpských se stal Aeneas Silvius svými studiemi o Německu, jimiž podnítil zájem humanistů německých a významně zasáhl také do rozvoje prací národopisných.

Humanisté ovšem zůstávali věrni víře ve svrchovanou autoritu spisovatelů antických a proto jejich obětavá činnost namnoze hynula v neplodném suchopáru knižní učenosti, avšak naproti kastovnímu sebevědomí humanistů přísně latinských se vyvíjí humanism národní podporovaný reformací a jejím mocným úsilím demokratickým. Reformace dokončila znárodnění literatury, dobyla jazyku domácímu místa vůdčího a v duchu svých ideálů náboženských obracela pozornost na široké vrstvy lidové. Takto oba hlavní myšlenkové proudy doby tehdejší, renesanční individualism a reformační demokratism, byly na prospěch pracím národopisným, jak svědčí na př. humanista německý Sebastian Franck[4] jehož Weltbuch (1534) podává vzor humanistické práce národopisné. U Francka již najdeme plodnou myšlenku, že zvyky a obyčeje lidové tvoří součást badání, jež se zabývá výklady o povaze národní.

Studiím národopisným se dostalo nových podnětů v období velikých cest objevných, jejichž důsledky tak pronikavě změnily evropský názor světový. Objevitelé sebrali množství zpráv o neznámých, podivných národech, přinášeli jejich výrobky, misionáři si počali všímati jejich náboženství, zřízení společenského a kultury hmotné i duchové. Z těchto pozorování vyvodil zajímavé závěry francouzský filosof Michel de Montaigne[4] (1553—1592): Jeho Essais (1580 až 1588) s nového hlediska oceňují byt lidu selského jakož i primitivní vzdělanost tak řeč. „divochů“. Montaigne se podivuje sedlákům své vlasti, lidem prostým a chudým, kteří sice neznají Aristotela ani Catona, ale osvědčují ve svém všedním životě vytrvalost, pevnou vůli i sílu mravní často čistší než slavené vzory historické, o nichž se mládež učí na školách. Lidové písně jsou rovnocenné s nejlepšími skladbami vytvořenými podle všech pravidel umění. Filosof, který se v stol. XVI. dovedl takto dívati na lidovou píseň,; nutně došel velmi odchylných názorů také o vzdělanosti tak řeč. „divochů", jak o tom svědčí slavný essay o lido-žroutech (Essais I. č. 30), kteří podle přesvědčení Montaigneova způsobem života předčí skvělé obrazy zlatého věku u básníků a filosofů antických. Také jejich písně (uvádí dvě) prohlašuje za „dokonale anakreontické“, beze stop barbarství. Myšlenky, jimiž Montaigne po nejedné stránce předstihl svou dobu, prohloubilo stol. XVIII., Rousseau je hájil všemi silami své výmluvnosti a plného vítězství jim dobyl romantismus.

U nás se poměry vyvíjely podobně jako v zemích sousedních, zejména jako