v Německu. Ve 2. polov. stol. XV., v klidnějších dobách, jež nastaly za vlády Jiřího Poděbradského, znovu oživují všestrannější zájmy vědecké. Vznikají díla obsahující jednak pozorování o zemích západoevropských (srovn. „Denník poslů krále Jiřího“ nebo zprávu o cestě pana Lva z Rožmitálu), jednak dojmy a zkušenosti českých poutníků o cestách do zemí východních, ať je vedlo poslání církevní (jako Martina Kabátníka) nebo prostá touha spatřiti posvátná místa biblická (jako Jana z Lobkovic na Hasištejne). Tyto cestopisy podávají nejen obraz duchové kultury autorů, ale i podrobnosti o zemích ve východní oblasti moře Středozemního a zůstávají pramenem, v němž všeobecný národopis najde nejeden cenný doklad, Zajímavé zprávy o krojích jakož i o jiných stránkách hmotné kultury české ve 2. pol. stol. XV. shrnuje spis Pavla Zídka „Jiří Správovna", sborník kulturně politický namířený proti králi Jiřímu, na jehož dvoře neklidný autor našel skromný útulek.

Na sklonku stol. XV. a prodlením věku XVI. se také u nás rozvíjí humanism národní, blízký německému svým základem náboženským jakož i silnou složkou etickou. Šlechtici humanisticky vzdělaní popisují své cesty na východ (O. Prefát z Vlkanova, V. Vrat. z Mitrovic, Krištof Harant z Polžic, Heřman Černín z Chudenic), kronikáři poučují o dějinách a mravech cizích národů (na př. J. Kocín z Kocinétu svou kronikou novou o národu tureckém, nebo M. Hosius Vysoko-mýtský[5] překladem Guagninova Vypsání krajin země ruské a j.) a dějepisci domácí, na př. Bartoš Písař, V. Hájek z Libočan a j., mimoděk kreslí dobové obrazy národního bytu, všímají si podání a starých pověstí, namnoze pozoruhodných pro vývoj tradice. Ukázkou vlastivědné práce z polovice stol. XVI. jest české zpracování Miinsterovy Kosmografie (1554), v němž se překladatel, Zikmund z Puchová, pokusil také o celkový vlastivědný nástin země české, avšak nepovznesl se nad moralisující prostřednost suchého, německého humanismu.

Vlastivědné úsilí našich humanistů přineslo výsledky teprve ve stol. XVII., avšak další slibný rozvoj přervala válka třicetiletá a nová žeň rostla na sklonku stol. XVIII. z jiné půdy. V předvečer bitvy bělohorské (v 1. 1612—1617) vzbudil rozruch učený mistr Jan Matyáš ze Sudetů[6], který si získal v záp. Evropě hluboké vědomosti, pochopil podstatu nové právnické vědy italské a obrátil pozornost širších kruhů vědeckých na některé zásadní otázky z oboru starožitností, na př. o původu Čechů a o jejich vztazích k ostatním Slovanům, jakož i o jejich příchodu do Čech z pravlasti zakarpatské. Tyto vývody narazily na odpor, mistr Matyáš znechucen spory odešel z university a mizí po r. 1617 ve víru českého povstání, avšak jeho úvahy naznačují, kam mířila naše humanistická věda předbělohorská v oboru národopisu historického. Osvícenské pokolení našich buditelů z konce stol. XVIII. vytyčuje našemu národopisu cestu dějezpytným rozborem právě oněch otázek, jimiž mistr Matyáš před půl druhým stoletím vznítil spory tak vášnivé. Pokus Zikmunda z Puchova o soustavný vlastivědný popis země české úspěšně překonal teprve po osmdesáti letech Pavel Stránský (1583—1657) znamenitým dílem Respublica Bohemiae[7] (1634), které se snažilo o pojetí kritické a shrnulo bohatou látku o přírodních poměrech země české, o topografii, o zřízení státním, o zvycích a obyčejích obyvatelstva atd. Jest podnes zajímavé čísti charakterologické poznámky o povaze lidu českého (v kap. IV.), jež se nevyhýbají ani rysům stinným, zdůrazňujíce na př. nemírné napodobení ciziny, nedostatek vytrvalosti a kázně, jakousi váhavost, jež se jeví i v tom, že se Čech „ve svárech trochu loudá i s dopálením i se smířením“ a j., ale též obratnost, neohroženost a družnost. Měšťan Stránský se díval poněkud s patra na sedláky a na lid obecný vůbec, ano mluví také o „lidu hrubém, k služebnosti odsouzeném", ačkoliv kára křivdy, jichž se dopouštějí vrchnosti na poddaných. Avšak je-