ho zásadní hledisko objasňuje, proč nepokládal za důležité zabývati se lidem selským obšírněji. Dílo Stránského, jehož si vážili i náboženští odpůrci autorovi, na př. B. Balbín, zůstávalo po několik pokolení důležitou příručkou a příznivě svědčí o vědecké vyspělosti českého humanismu ve stol. XVII.

česká díla dějepisná, vlastivědná i cestopisná stol. XVI.—XVII. často zasahují do naukové oblasti dnešního národopisu, avšak rozbor ukazuje, že doba humanistická nám ještě nedala důkladnější práce o zvycích a obyčejích domácích. Zato si však všímala vlastivědné literatury polské, jež byla tehdy našemu prostředí mnohem bližší než v dobách pozdějších, jak svědčí na př. ještě Stránský připomínaje, že Čech považuje Poláka za bratra, poněvadž jsou si jazykově blízcí. Také v Polsku si dějepisci všímali života lidového, jako na př. Stryjkowski, jehož kronika (1582) jest pramenem pro badatele o národopise litevském, také literatuře polské se dostalo souborného popisu vlastivědného v díle biskupa M. Kromera „Polonia", jež osnovou namnoze připomíná mladší dílo P. Stránského. Mnohem později než v Čechách se objevují v Polsku cestopisy a také práce z oboru všeobecného zeměpisu, kterou do naší literatury uvedl Zikmund z Puchová, vyšla v Polsku teprve v polovici stol. XVIII. Z pramenů polských poznávali naši dějepisci také Rusko a nová látka podnítila úvahy o vzájemném poměru národů slovanských a o jejich sídlech. Obraz epochy dokreslují v, literatuře polské i české díla rázu vzpomínkového (paměti, deníky a pod.),[8] v nichž najdeme vedle rázovitých obrazů genrových také údaje o krojích, podáních a jiných oborech národopisných. U nás vynikl na rozmezí věku XVI. a XVII. Mikuláš Dačický z Heslová (+ 1626), v jehož Pamětech se zrcadlí rozháraná doba za Rudolfa a Matyáše až do povstání stavovského proti Ferdinandovi II. a do prvních let po bitvě na Bílé hoře. Také postily (sborníky výkladů náboženských) a díla mravo-kárná jsou vítanými prameny. (Srovn. postilu Bavorovského, Zámrského a j.) Porůznu se najdou zajímavé rysy i ve zprávách cizinců. Na př. Jan Butzbach,[9] převor benediktinského kláštera v Laachu, krátce zapsal své vzpomínky na sedmiletý pobyt v Čechách na sklonku stol. XV. a shrnul celou řadu svých pozorování o životě různých vrstev obyvatelstva, jež dobře poznal na svých bludných, cestách po našich městech jako vagant a později služebník na tvrzích šlechtických.

Literatura století humanistických obsahuje také přímé doklady ano i záznamy různých druhů lidového podání, ačkoliv prameny toho rázu jsou, žel, ojedinělé a velmi zlomkovité. Přes to však můžeme poznati aspoň začátky četných písní lidových, jež byly oblíbeny ve stol. XVI.—XVII., máme již záznamy lidové prosy české, avšak nejvíce pozornosti poutaly tehdy jako ve středověku dva druhy lidového podání: hádanky a přísloví, jejichž cenu didaktickou i stili-stickou záhy postihli učitelé znalí/vytříbené úsečnosti slohu latinského. Sloužila-li forma hádanky poučování o věcech náboženských, najdeme lidová přísloví v pracích mravoučných, ano i v učebnicích školských. S rozvojem knihtisku se šířily také látky povídkové dávno oblíbené a známé u nás i v jiných literaturách evropských, na př. povídky o Griseldě, Briseldě, o Perytonovi, o Jiříkově vidění, o Mageloně, Genovefě, Melusině, o Markoltovi a Salomou-novi atd., jež pronikaly do podání lidového. Ze stol. XVI. jsou na př. žertovné rozprávky o Janu Palečkovi, satirická Frantova práva a j. Četné zprávy o lidovém bytu, o zvycích, obyčejích a pověrách zachovali na př. Dan. Adam zVeleslavína v díle „Kalendář historický" (1578), Vavřinec Leander Rvačov-ský v satirické skladbě „Masopust" (1580), Jan Štelcar Želetavský, jehož „Kniha duchovní" (1588) a j. spisy j'sou bohatým pramenem zpráv o soudobém čarodějnictví, Havel Žalanský, který také uvádí mnoho látky k dějinám pověr, Sim. Part-licius, jehož „Kalendář každoroční hospodářský" (1617) zaznamenává také drobnosti zvykoslovné, Havlík z Varvažova v knížce O ctném obcování