(1613) (zvykosloví) atd. Látky povídkové obvyklé v tehdejším podání uvádí Šimon Lomnický z Budce v knize Kupidova střela (1590); sbírku povídek blízkÝch ústní tradici obsahuje knížka „Historie rozličné o divných a mnohých věcech“ (1580), kterou vydal Burian Valda. Bytové rysy se najdou i v tehdejších hrách divadelních, na př. v burlesce „Sedlský masopust" (1588) a j. Skladatelé kancionálů označují nápěvy lidových písní prvními verši známých písní světských a takto nám bezděky zachovali zprávy o lidových písních. Oblíbeny byly také hádanky. R. 1567 duchovní censura v Olomouci dovoluje prodávati sbírku „Pohádky velmi kratochvilné“, kterou známe z pozdějších přetisků. Vedle hádanek světských se vydávaly také hádanky obsahu náboženského, jejichž didaktická tendence jest zřejmá. Zachovala se na př. knížka „Sprostnost katolická to jest pohádky křesťanské" atd. (1637). Rva-čovský uvádí knížku „Utěšené Panen Babilonských pohádky", nyní neznámou, jež obsahovala také hádanky, jak vyplývá z názvu. S konce stol. XVI. máme důležitou sbírku přísloví, kterou sestavil Jakub Srnec z Varžova (Dicteria seu proverbia bohemica. 1582).

Národopisnou žeň našeho období humanistického a renesančního lze úhrnem oceniti takto: Pro latinské básníky humanistické lidu jakoby ani nebylo. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, snad jediný z četné družiny latinských veršov-ců, jemuž se vskutku dostalo posvěcení básnického, obrací se k lidu jen tehdy, potřebuje-li dokladů do svých satir, nebo výzdoby pro své skladby idylické. Cestopisci tehdejší pozorují namnoze velice bystře, jejich popisy bývají živé, všímají si však zejména zemí východních. Vzestup moci turecké podnítil zájem o bojovný národ, jak dokazují překlady a zpracování „kronik" tureckých, boje polské s Rusy, jakož i válečné úspěchy Ivana Hrozného obracely pozornost na říši moskevskou atd. Naši dějepisci i pisatelé pamětí namnoze zachovali barvité obrazy soudobého života, cenné i po stránce národopisné. Z knížek lidového čtení, z písní a z letáků si můžeme sestrojiti aspoň poněkud názorný obraz tehdejšího podání lidového, z něhož do literatury „učené" přecházely hlavně hádanky a přísloví, dvojí druh, jemuž dobyla platnosti tendence didaktická. Reformace podporovala znárodnění literatury. Do literatury vnikají také náměty lidové a nejedná literární skladba jest nám svědectvím, že některý motiv lidový byl již tehdy znám také na našem území. (Srovn. hry Tobiáše Mouřenína a j.) Mění se vztah k lidu a Jednota bratrská připravuje nové pojetí nejdůležitější složky lidové kultury: lidového jazyka. Avšak ani jediný z našich spisovatelů ještě nepojal smyslu lidových zvyků a obyčejů a vůbec lidového života tak hluboce, jako na př. v Německu Seb. Franck, ani jediný nepovznesl lidu na výši pojetí Montaigneova. Díla zeměpisná, v nichž nejspíše bylo místo na odbočky rázu národopisného, se s počátku většinou překládala z němčiny (dílo Miinsterovo a j.) a v době, kdy vlastivěda od překladů a kompilací postupovala k výsledkům vlastního pozorování, kdy dosáhla úrovně prací vskutku samostatných, jako na př. dílo Stránského, zbavily ji neblahé důsledky r. 1620 možnosti svobodného rozvoje dalšího. Ostatně i z díla Stránského vysvítá, že autora především zajímaly osudné otázky rázu všenárodního, totiž bytí či nebytí stavovského státu českého, svoboda víry a samostatnost politická.

Dovršitelem tohoto období jest Jan Amos Komenský,[10] (1592—1670), v jehož díle se souladně slučuje humanistická učenost a renesanční metody přímého pozorování s mravní krásou české kultury náboženské. V oboru národopisném, jako ve všech ostatních, Komenský uzavírá období humanistické, avšak vytyčuje již některé cesty nové, jimiž se dali buditelé osvícenští. Tvůrce nových metod vyučovacích plně uznával didaktickou cenu přísloví, jejichž soubor vydal v samostatné sbírce (srovn. dále), avšak i díla Janua linguarum, Informato-