rium školy mateřské a j. zaznamenávají dětská říkadla, hádanky, přísloví a pod. Také v oblasti lidové kultury hmotné si Komenský dobyl zásluh trvalých: Slavné knihy Janua linguarum (1631), Orbis pictus (1657), Vestibulum rerum et linguarum zachovaly poklady odborného názvosloví důležitého na př. pro dějiny kroje, řemesel, hospodářství polního a života lidového vůbec, ale kromě toho znázorňovaly věci vhodnými vyobrazeními, jako na př. Vestibulum, z jehož vkusných rytinek poznáváme tehdejší práci polní, chov dobytka, pastýř-ství, včelařství atd. Celou látku názvoslovnou a fraseologickou Komenský pojal do velikého slovníku, jejž nám, žel, jen s části dochoval slovník Rosův. Také při sběratelských pracích k dílu o starožitnostech moravských, jakož i k mapě Moravy všímal si života lidového nejen jako pěstitel studií vlastivědných, nýbrž především jako milovník živého jazyka lidového.

Tendence didaktická se ovšem projevuje i u Komenského, avšak jeho vztah k lidu se liší od prakse staršího humanismu: Lidové řeči si váží jako zdroje ryzosti — názor, který vyrostl z dávných tradic Jednoty bratrské, vždy pečující o živý styk s lidem, vždy dbalé slohu prostého a nenucené svěžího, avšak Komenský i tu jest dovršitelem dlouhého vývoje pokusiv se o rozsáhlá díla souborná. Přísloví a pořekadla nejsou mu jen pomůckou při vyučování, ale uznává také jejich základ tradiční, jsou mu dokladem životní moudrosti předků, ozdobou dobrého slohu. — Z nářečí Komenský chce čerpati nové zdroje výrazové na osvěžení jazyka spisovného — Dobrovský půjde touže cestou na svém kritickém tažení proti nestvůrným novotám, jimiž A. Pohl a j. těžce ohrozili srozumitelnost jazyka spisovného. Lidového podání Komenský neodmítá s povýšeným úsměvem vzdělaného humanisty, naopak, všímá si ho a zejména příslovnictví, fraseo-logii, úsloví nářeční jakož i lidové názvosloví oceňoval v duchu zcela moderním. Dbá-li při výchově dětí také starých řikadel a žertovných průpovídek, blíží se novodobým snahám usilujícím vnésti do škol lidové písně a jiné druhy lidového podání. Zvykoslovím se zabýval méně, ačkoliv i z tohoto oboru se najdou důležité doklady v jeho dílech, na př. o lidových obřadech pohřebních, o hadač-ství, o některých bytostech báječných, na př. o skřítkovi a hospodaříčkovi, v jejichž existenci věřil soudě — v duchu doby — že jde o zlé duchy, o ďábly. V dějinách našeho národopisu dodává dílům Komenského důležitého významu jednak zásadní hledisko na lidový jazyk a podání, jednak látka, pojatá do některých děl souborných, na př. do sbírky přísloví, do slovníku atd. Sbírka přísloví „Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům" (kolem r. 1630) zužitkovala vedle starších sbírek sestavených příslušníky Jednoty také sbírku Srncovu, vedle toho však také prameny latinské, německé a také polskou sbírku Salom. Rysiňského (z r. 1618) „Przypowiesci polskie".

Komenským naše věda dosáhla vrcholu soudobé nauky evropské, avšak od konce stol. XVII. se dlouho nezúčastní vývojového dramatu evropské myšlenky a teprve na sklonku v. XVIII. zase významně navazuje na tradici starší, mimo jiné těž na dílo Bohuslava Balbína[11] (1621—1688), vůdčí literární osobnosti české v období protireformačním. Učený dějepisec má v dějinách národopisu místo zejména jako autor díla vlastivědného „Miscellanea historica regni Bohemiae“ v němž otiskl přebohatou látku sebranou dlouholetým usilovným studiem po knihovnách i archivech. Vzorem byl Stránský, jehož však Balbín nedostihl ani kritičností ani soustavností své práce, ačkoliv měl po ruce pramenů mnohem více. Leccos také přejal z ústního podání své doby a proto jsou zejména jeho záznamy pověstí místních vítaným příspěvkem k dějinám některých látek. Příspěvky ná-