rodopisné se najdou též v dílech spisovatelů pozdějších, na př. J. J. Středovského a j. Od konce stol. XVII. literatura česká rychle klesá s výšin své formální vy-tříbenosti i své vyspělosti myšlenkové. Mladší pokolení nedostihlo ani myšlenkové úrovně vlastivědných prací Balbínových, ačkoliv záliba pilných diletantů nám zachovala mnoho látky tradiční. Mladší vrstevník Balbínův, premonstrát Evermond Jiří Košetický (1639—1700) zapsal v pěti svazcích svého sborníku rozmanitá skládání legendární, tendenční, hry divadelní atd. Také z tekstů špa-líčkových, které se nám porůznu zachovaly, lze poznati, v jakých látkách si tehdy libovaly širší vrstvy lidové, o jejichž životě a poměrech sociálních poučují práce rázu vzpomínkového (srovn. paměti Jiřího Pospíchala a j.). Drobné obrázky ze života lidového se také najdou ve sbírkách kázání, jejichž autoři (Št. F. Náchodský, B. H. Bílovský) se snažili hověti vkusu lidovému nejen obhroublými obraty mluvy lidové, ale i drsným humorem. Temné stránky poměrů společenských neušly pozornosti cizinců, kteří cestovali po zemích českých, jako na př. /. G. Keyssler,[12] který r. 1730 jel z Vídně přes Moravu a přes Čechy do Drážďan a pokusil se o úhrnný nástin poměrů společenských i hospodářských nevyhýbaje se ani podrobnostem tradičním (zaznamenává pražské pověsti atd.).

V první polovici stol. XVIII. se sociální základna českého jazyka i duchové kultury naší nebezpečně zúžila: česká statkářská šlechta, zámožné měšťanstvo i úřednictvo jednak byly decimovány emigrací a pohromami válečnými, jednak za rostoucího centralismu rakouského se většinou odnárodněly, takže se české písemnictví mohlo obraceti mimo hrstku duchovních a mimo ojedinělé pěstitele jazyka domácího jedině na nižší vrstvy městské a na vyspělejší lid selský; v jeho řadách tehdy důležité místo měli „písmáci", „čtenáři",t.j.milovníci starých knih českých a namnoze též veršovci, kteří se pokoušeli o skládání příležitostná, zabarvená tendenčně, udržujíce, ano i šíříce v dobách nejhorších zájem o tištěné i psané slovo české. Lukáš Volný a jeho významnější syn Jiří, Martin Kroupa, Josef Bláha a j. zůstávají většinou v okruhu selské práce, života na vsi a názorů selských a proto jsou jejich skladby vítaným pramenem národopisným. Zprávy misionářů, kteří pečovali o rekatolisaci obyvatelstva a proto přísně pátrali nejen po dávných pověrách, ale také po zapověděných knihách, slouží badání o zvycích lidových, poněvadž si všímají hadačství, zažehnávání a jiných obyčejů pověreč-ných, avšak kromě toho obsahují seznamy, z nichž lze poznati oblíbené knížky lidového čtení v 1. polovici stol. XVIII.: vedle Lucidářů jsou to středověké látky legendární i apokryfní (pláč sv. Otců) a j., tendenční skládání satirická, hádanky atd.[13]

Kruté poddanství tížící vesnici prohlubovalo propast mezi lidem a pány, kteří většinou neznali jazyka lidového a neměli ani zájmu na jeho povznesení. Jen vzácnou výjimkou najdeme snahy toho druhu v 1. polov. stol. XVIII. Petr Kašpar Světecký[14] (1708—1788), inženýr ve službách schwarzenberských, svým úsilím připomíná snahy různých společností v sousedním Německu, jež se snažily povznésti jazyk, pokleslý ve válce třicetileté a staraly se o práci vlastivědnou. Světecký asi v polovici stol. XVIII. navrhoval zříditi světské bratrstvo „sv. Martina biskupa a sv. Alžběty královny", jež zamýšlel rozšířiti po celých Čechách, vytknuv mu za úkol, aby zřizovalo školy české, pečovalo o vzdělávání mládeže, pěstovalo jazyk český, sbíralo pověsti, památky historické atd. Toto úsilí vlastivědné po mnohých stránkách ohlašuje práci buditelů osvícenských.

Na Slovensku vynikl v oboru vlastivědném i národopisném Matěj Bél[15] (1684—1749), v jehož spisech, na př. v díle Notitia Hungariae novae histo-rico-geographica (1735—1742), i národopisec najde závažné doklady. Ochab-lost osvětových středisek českých se projevila i na Slovensku," které sice také v období barokním zachovávalo jednotu jazyka spisovného, avšak rostoucí počet