prvků nářečních zvolna připravoval vývoj samostatného jazyka spisovného. Humanistickou zálibu v příslovích osvědčil Daniel Sinapius Horčicka sbírkou Neo-phorum latino-bohemicum (1678), do níž pojal také lidová přísloví slovenská. Zpracoval též sbírku polskou „Adagia polonica", kterou sestavil jesuita Gregorz Knapski uživ mimo jiné Rysiňského. Přísloví Horčičkova přijal Pavel Doležal do své mluvnice jazyka českého (1746). Slovenský zeman Peter Benický užíval přísloví a pořekadel lidových ve svých skládáních z doby kolem r. 1652, v nichž se spisovná čeština mísí s prvky slovenskými.

Vědecký národopis v novodobém smyslu slova vyrostl ve stol. XVIII. z prohloubeného, všestranného badání o národech primitivních, z filosofického úsilí objasniti obecné zákony řídící společenský i osvětový rozvoj lidstva vůbec a ze studií literárně dějepisných, jimž nové názory o povaze uměleckého díla daly nový ráz a směr. Již Montaigne se pokusil vyvoditi sociologické i estetické důsledky ze zpráv o divoších, avšak jeho úvahy nedošly plné pozornosti, ačkoliv zejména misionáři se nepřestávali zabývati primitivními národy v zemích nově objevených. Nad teorií pokládající domorodce americké a j. za zvířata dokonalejšího druhu, záhy vítězí názor, že národové „nekulturní" mravy a kulturou namnoze vynikají nad vzdělanou Evropu. Bystřejší duchové si záhy uvědomili, že jest třeba postoupiti od pouhého hromadění látky k studiu srovnávacímu, jemuž vytkl daleký cíl Montesquieu: L'esprit des lois[16] (1748), jedno z nejdůležitějších děl celého XVIII. věku, které svérázně zpracovalo podněty cizí (anglické) i domácí (Bodin), hledá zákonité vztahy spojující zřízení společenské i státní, kulturu i civilisaci s poměry přírodními, především s rázem podnebí. Dosah metody srovnávací plně ocenil také Voltaire (srovn. Essais sur les moeurs. 1754) pokusiv se mimo jiné o srovnávací úvahy mytologické, jakož i o rozbor představ náboženských; ohlásil takto badání, jež se plně rozvilo teprve ve stol. XIX.

Názor o prvobytné dokonalosti, jíž lidstvo pozbylo civilisaci, jest nerozlučně spojen se jménem velikého mistra francouzské prosy, který strhující silou svého umění slovesného tryskající z hlubokého zdroje vášnivé citovosti dobyl srdcí i myslí několika pokolení — Rousseau stojí na prahu romantického národopisu jako průkopník a obhájce zásady o ušlechtilé prostotě národů i vrstev nedotčených vnitřní lží a zhoubnou zvráceností civilisace městské. Učil kontinentální Evropu chápati půvab anglického parku, jemuž dával přednost před zahradní architekturou francouzskou a odhaliv ponurou velikost i divoké kouzlo přírody nekultivované, obracel také pozornost na pastýře, sedláky a jiné představitele prostého lidu, na jejich život zdánlivě drsný, ale svěží, plný nedotčené krásy. Známá věta z 5. knihy Emila prohlašuje sedláky za jádro národa: „Cest la cam-pagne qui fait le pays et c'est le peuple de la campagne qui fait la nation."[17]

Při této dalekosáhlé změně evropského vkusu spolupůsobily také vlivy jiné, především anglické a severské. U národů skandinávských se zájem o lidovou poesii udržoval téměř nepřetržitě od dob nejstarších; již koncem stol. XVI. vyšla sbírka písní,[18] také ve Švédsku se po celé stol. XVI.—XVII. uvažovalo o souborném vydání písní hrdinských. Francouz P. H. Mallet[19] pověstným úvodem do dějin dánských (1755) a ještě více sbírkou památek dávné poesie skandinávské (1756) zaujal odborné pěstitele vlastivědy a spisovatele anglické i německé.

V Anglii přízeň dvora královského podporovala ve stol. XVII. francouzský klasicismus, avšak nad tímto vkusem dvorským a šlechtickým vítězí od konce stol. XVII. kultura anglického měšťanstva, jež si dobylo práv politických i hmot-