ného blahobytu a v rychlém vzestupu zvyšovalo svou úroveň osvětovou i uměleckou. Veliký boj individua proti společenským řádům a tísnivým výsadám stavovským, t. j. šlechtickým, se zrcadlí také v boji proti racionalistické estetice, proti zákonům vkusu, jež si dobyly platnosti obecné, poněvadž je přijala privilegovaná „dobrá společnost" vládnoucí v celé Evropě. Filologové a kritikové angličtí vytvořili nové měřítko literární, postavivše na první místo básnictví staro-hebrejské, Homera a Shakespeara, jako vzory poesie v plném smyslu slova, vynikající starobylou prostotou, mohutnou obrazností a tvůrčí silou, jež se neřídí pravidly poetiky, nýbrž vnitřním hlasem geniovým. K těmto dílům se záhy připojila také lidová píseň. Mallet i domácí badatelé vlastivědní (Ramsay) připravili cestu Macpkersonovi,[20] jehož proslavené padělky gaelských písní Ossianových (1761—1763) byly svědectvím oživeného ruchu vlastivědného, dokazujíce však také, jak se změnil vkus obecenstva právě vlivem kritických a estetických prací

0 dávné, ryzí poesii. Podvrhy Macphersonovy plně zvítězily po celé Evropě a zůstávaly po několik desetiletí bojovným heslem všech, jimž šlo o poesii oproštěnou, zbavenou pout konvence a vyvěrající z tajemných hlubin ducha národního.

Úspěchu Macphersonovu pomáhal také přechodný ráz tehdejší literatury, která potřebovala nových látek i forem a hledala je v dalekých krajích, ale také v odlehlých obdobích domácích dějin; není pochyby, že záliba v lidové poesii a v starém básnictví souvisí s tehdejším exotismem. Svědkem nad jiné výmluvným jest Percy,[21] který začal svou literární dráhu překladem portugalského rukopisu čínského románu, avšak vlivem Macphersonovým a patrně také Malletovým se obrátil k studiu starých písní islandských, později anglických, a vlastním úsilím

i pomocí přátel r. 1765 vydal ve třech svazcích „Reliques ofancient en-glish poetry", sbírku starých písní anglických (176 kusů), jíž se počíná nové období nejen v dějinách literatury anglické, ale také v dějinách evropského ná-rodopisu. Dílo vyšlo v době, kdy Percy ještě nebyl zcela jist, jak budou přijaty písně v kruzích vzdělaného obecenstva a proto vybíral teksty, dával veršům formu uhlazenější, mírnil drsné obsahy, upravoval jazyk, v každém svazku připojoval moderní ohlasy, slovem všemožně se snažil, aby staré balady a písně hověly vkusu soudobé „dobré společnosti". Také touto libovůlí v upravování tekstů Percy zůstával vzorem celým pokolením vydavatelů lidových písní až daleko do stol. XIX. Macpherson tedy podnítil zálibu v starém básnictví domácím, avšak jeho pravou povahu a krásu objevila sbírka Percyova. Má v dějinách národopisu místo vynikající, poněvadž plodně působila na rozvoj studií o lidové poesii všech národů.

Obrození vkusu anglického v duchu lidového podání a staré literatury věku Alžbětina proniklo také na pevninu a našlo vhodnou půdu v Německu, které již od polovice století bojovalo proti francouzskému klasicismu i proti estetice racionalistické a dychtivě přijímalo podněty anglické. Záliba spíše učenecká budila v Německu již dříve zájem o lidovou poesii, Lessing upozornil na půvab písní litevských, avšak teprve Percy způsobil obrat zásadní. Anglické písně nadchly G. A. Bürgera nejen k studiu lidové poesie, ale především k vlastní tvorbě básnické; slavná balada „Lenore" (1773), tak blízká vzorům anglickým volbou námětu i pojetím, zůstává mezníkem v dějinách tohoto druhu básnického: burleskní balada navazující na vzory románské mizí a balada anglicko-skotská vítězí na celá desetiletí ve iršech literaturách vzdělaného světa.

Nejvýznamnějším představitelem nového směru v Německu zůstává J. G. Herder (1744—1803). V rámci tohoto úhrnného nástinu není možné plně objasniti dosah díla Herderova, které dovedlo sloučiti v jednotu podivuhodnou a