vysoce originální universalismus německé vědy, vzlet Rousseauův, široké hledisko i duchaplnou sociologickou metodu Montesquieuovu s novými názory anglickými

o povaze umění básnického a o významu lidové poesie.

Lidovými písněmi se Herder zabýval již dříve, povzbuzen Ossianem a Malle-tem, avšak rozšířil svůj zájem na lidové písně všech národů a stal se průkop.-níkem sběratelských snah také u národů slovanských. Již r. 1767 [22] upozornil sběratele na poklady písní skryté v půdě slovanské a skandinávské. Básnickým ztělesněním Herderových výkladů estetických a literárně dějepisných jest slavná sbírka Volkslieder (1778/79), dva svazky, v nichž bylo z oblasti baltsko-slovanské jen málo ukázek vskutku lidových.

Lidová píseň byla Herderovi především důkazem, že poesie jest mateřštinou lidstva, že každý národ má poesii, jejíž ráz určují vedle kraje a podnebí také byt hospodářský i společenský, náboženství a dějiny. Právě proto má lidová píseň také význam pro dějezpyt, antropologii ano i pro filosofii dějin, poněvadž se v písních zrcadlí národní duše z dob minulých. Prvotní poesie byla obsahem

i formou národní, dílo bezprostřední tvořivosti každého národa. Ze zdrojů toho rázu vzešly na př. rapsodie Homerovy. Při tom však Herder rozlišuje lid a luzu („Póbel"), která nezpívá, nebásní, nýbrž jen křičí a komolí skladby, jichž se zmocní. Podstatou písně není umělá komposice, ani uhlazenost formální, nýbrž zpěv. Její dokonalost jest v melodickém toku vášně nebo citu a právě tato stránka jest nejobtížnější při překládání. Podstata podivuhodného nadání Herderova tkví v tom, že dovedl vystihnouti onu skrytou hudbu cizí poesie, že rozuměl duši dalekých národů a zašlých věků; universální ozvučivost, schopnost duchové resonance dosahující úrovně geniality, toť památná vlastnost Herderova, jež dodává jeho dílům ceny trvalé. Láska k poesii, v níž lze najíti prvobytnou mohutnost a rázovitost, vedla Herdera tak daleko, že omlouval i padělky Macphersonovy dokládaje, že novodobý autor jednal správně, podal-li pod maskou Ossianovou zpěvy inspirované duchem vlasti, předků a rodného jazyka. Byla to pia fraus, ale byla nutná, poněvadž účinně šířila nové ideály estetické, byly to jakési ohlasy domácích tradic, ztělesnění národního umění, jehož prameny jsou skryty v hlubinách duše národní. Není nutné podrobněji vykládati, jak působil úsudek Herderův na př. na mysli mladých romantiků z družiny Hankovy.

Estetické zásady, jež projevil ve svých přečetných rozpravách i souborech statí Herder doplnil výkladem antropologickým a svou filosofií dějin v díle „Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit" (1784—1791), v němž výsledky vlastní myšlenkové práce autorovy souladně splývají s vlivy francouzskými i anglickými — vedle Rousseaua a někdy i proti němu mocně působil Hume. Plamenné výzvy velící překonávati myšlenkou humanity všeliké násilí, jakož i předsudky národní a stavovské zněly zcela ve smyslu Rousseauově a tyto zásady mu vnukly také povzbuzující slova o krásné budoucnosti národů slovanských: celý slovanský svět s nadšením přijal památné věty ze 4. kapitoly XVT. knihy Ideen, jež byly jakoby manifestem slovanského obrození. Herder působil na rozvoj slovanského národopisu trvale a hluboce jako průkopník sběratelské činnosti v oboru lidového podání, jako zasvěcený znatel krás lidové písně a jako filosof, který skvělou, rousseauovskou vidinou slovanského dávnověku i svým pojetím mírumilovné povahy starých Slovanů na celá desetiletí dal směr úvahám národopisným i vlastivědným.[23]

Práce západoevropských kritiků, básníků a myslitelů prodlením sedmi desetiletí XVIII. věku změnila do základů názory na důležitou oblast národopisnou, t. j. na lidové podání; tato všestranná činnost dlouho nebyla dostupná české vědě,