jež většinou zůstávala na úrovni neplodného polyhistorství a plytkých kompilací. Teprve v poslední třetině stol. XVIII. nastal obrat působením složitého souboru změn, z nichž vzešlo naše národní obrození.

Agrární i společenské opravy Josefa II. měly dosah všenárodní, poněvadž povznesly právě onu složku, která byla téměř jedinou nositelkou národní osobitosti zachovávajíc zděděný jazyk, svéráznou kulturu slovesnou i hmotnou a kromě toho — byť i jen ojediněle — plné uvědomení historické. Příliv inteligence z vrstev selských a řemeslnických podstatně zrychlil postup národního obrození. Utili-tarismus císařův sice způsobil těžké, žel, nenahraditelné ztráty na poli kulturním, avšak osvícenský racionalismus podporovaný přízní vládních kruhů, usnadnil přejímání nových metod vědeckých a vedl pracovníky domácí na nové cesty.

Tehdejší činnost vlastivědná i historická navazovala především na tradici balbínovskou, avšak postoupila také k vůdčím zjevům starším, usilujíc o soustavnou revisi a kritický rozbor naukového odkazu minulosti. Ohlasy francouzského myšlení se jeví na př. v pokusu M. A. Voigta,[24] jehož dílo „Uber den Geist der bohmischen Gesetze" si vytklo mimo jiné za úkol prozkoumati povahu národní, zvyky, obyčeje a pověry a tím se již chystalo podniknouti práci, důležitou i s hlediska národopisného.

Na Moravě Josef Vratislav šl. Monse si oblíbil lidové písně, zapisoval je a máme svědectví, že již r. 1780 pomýšlel na sbírku lidových písní hanáckých; není pochyby, že mu byly známy aspoň soudobé snahy německé, avšak jistě působily též jeho srdečné vztahy k lidu, o nějž překlady populárních spisků pečoval také osvětově. Osvícenství posuzovalo staré zvyky a obyčeje lidové s hlediska racionalistického a snažilo se podávati lidu výklady správné. Zachovala se nám z rozmezí stol. XVIII. a XIX. dvě díla, jež se pokoušejí o „přirozený výklad pověr československých" a tím nepřímo podávají výčet nejdůležitějších pověrečných přežitků běžných v lidovém podání oné doby. Jeden z těchto spisů „Odkryté tajnosti čarodějnických kumštů" (překlad německého spisu Eckartshause-nova) pořídil právě Monse (vyd. r. 1792) ,[25]

Skupina horlivých sběratelů a bibliografů, na př. Ungar, Zlobický, genealog Cerroni, Dlabač a j., topografové jako Schaller a Schwoy, starožitníci jako Biener z Bienenberka a j. nepřímo pomáhali také národopisu, zejména studiu lidového podání, poněvadž se jejich obětavé lásce k staré knize české podařilo zachrániti rozličné staré tisky. Tito neúnavní pracovníci spojují rázem své činnosti snahy doby Balbínovy s kritickým obdobím Josefa Dobrovského; s novými prameny myšlenkovými, jež pronikaly ze západu, splývala tradice domácí. Jejím význačným představitelem, jehož vlastivědný zájem připomíná školu balbínovskou, jest znamenitý písmák František J. Vavák (1741—1816). Paměti Vavákovy[26] jsou přebohatý pramen národopisný, poněvadž podávají přesný, střízlivě nakreslený obraz života na vsi ve 2. polov. stol. XVIII., obraz selské práce, těžkého zápasu s neúrodou, robotou, vojnou a krutými daněmi, plastické vylíčení veliké epochy josefinské a ruchu, jejž způsobila — vše zaznamenal sčetlý písmák, praktický hospodář, vzdělaný pozorovatel, sedlák rozhledu jistě nevšedního, jenž vážné vypravování zpestřuje sytě malovanými genrovými obrázky slavných poutí, posvícení a skvělých průvodů. Vavák pojal do Pamětí také doklady důležité pro dějiny lidového podání, na př. rozmanitá skládání písmácká i své vlastní pokusy veršovnické, mimo jiné na př. obšírnou píseň o svobodě, strašný, ale pravdivý dokument z doby poddanství. „Smlouvy neb chvalitebné řeči svatební", jež spolu s písněmi svatebními Vavák vydal podle starých pramenů (1803) se opisy velice rozšířily a sběratelé pozdější je často zapisovali neznajíce pramene. Národopisné drobnosti zachoval ve svých skladbách také Vojtěch Koťara. rychtář v Proseči (*1742).[27]