strážci tajemství národního ducha, velikému tvůrci kolektivního umění. Odtud romantický odboj proti pravidlům, proti školské estetice, odtud kult poesie „národní" a úsilí básníků dosáhnouti toho, aby jejich individuální poesie pronikla do širokých vrstev. Smysl pro historické chápání jevů literárních, snaha porozuměti odlišnému vývoji cizích kultur a zachovati kolorit dobový i místní, tyto základní přednosti díla Herderova, otvírají studiu lidového podání široké obzory a razí cestu metodě srovnávací.

Romantické pojetí lidu jest v podstatě rousseauovské, t.j. přihlíží především k lidu žijícímu na venkově v patriarchálních poměrech rolnických, kdežto vrstvy městské pokládá za luzu. Nad to pak romantický národopis ještě přesně nerozlišuje pojmů „lid" a „národ" a pokládá lidové podání za poesii po výtce národní, za projev nejlepších tvůrčích sil národního celku a proto naprosto původní, pokud se ovšem zachoval ryzí. V prvním období romantismu, jehož časové hranice jsou ovšem v každé zemi poněkud odlišné, se lidová píseň oceňuje především s hlediska estetického a jistě není náhodou, že se sbíráním písní tehdy zabývalo tolik básníků: hledali vzorů, šlo jim o to najíti cestu k „svatyni básnictví vpravdě národního". Pečlivě dbali výběru, vyřazovali celé skupiny písní a tím uměle deformovali lidové podání zbavujíce ho na př. rysů hrubozrnného humoru a drsné, ale jadrné satiry. Lidová lyrika takto očištěná podávala obraz lidového života skreslený a často nikoliv nepodobný selankám praeromantického gessnerismu. Zájem prvních sběratelů se především soustřeďoval na baladu, poněvadž byla tak blízká romantickému pojetí poesie, svým lyrismem ve formě i v obsahu, živelní silou emoční a metafysickou složkou tajemných svazků spojujících život lidský s temnými silami přírodními i se záhadnou mocí osudu.

Horliví pěstitelé lidové poesie však nepostřehli, že se pohybují v bludném kruhu: Upravovali své sbírky k obrazu a podobenství Rousseauova snu o šťastných primitivech, ale ve svých statích se dovolávali své látky a nalézali v ní potvrzení svých teorií.

Evropský romantismus zasáhl oblast československou v době, kdy mladší buditelé si uvědomují nutnost posíliti národní ráz literatury, nejmocnější opory národního obrození. Především bylo třeba obnoviti přervanou tradici a přičleniti vlastní díla k výsledkům předchůdců. V oboru vědeckém celkem nebylo obtíží, poněvadž na př. vlastivědné i historické badání prvních buditelů mohlo kriticky navazovati na práci Balbínovu a na starší humanisty, avšak i studium jazykové a literárně historické mohlo po nejedné stránce čerpati z děl starších. Proto naše věda velice záhy dosáhla úrovně světové a Josefem Dobrovským zaujala na poli studií slovanských dokonce místo vůdčí. Naproti tomu v básnictví byl nedostatek tradice překážkou nejtěžší.

Prvním veršovcům doby obrozenské chyběly vzory, ale chyběl i nástroj — spisovný jazyk: Dlouhou přerývkou pozbyl tvárné síly a pružnosti, zásoba slov nestačila, bylo-li třeba zobrazovati rozmanité stránky nekonečného moře citového, prchavé nálady složitých duší moderních, pomysly filosofické, květy obraznosti, obrazy krajin i jemné odstíny barevné. Naši básníci hledají oporu v literaturách slovanských, především v polské, ale vedle toho nadšeně přijímají novou estetiku romantickou. Jejím heslem byla lidová píseň, která zvítězila v naší literatuře téměř bez boje a přinesla našim básníkům výrazové prostředky, formy i hotové vzory, jichž tak bolestně pohřešovali. Byla to ovšem poesie, v níž chyběly celé oblasti života duchovního, její obzor myšlenkový i citový byl úzký; přinášela jen soubor obrazů i citů prostých a typických, jež však vyhovovaly obecenstvu středních vrstev — k němu se obracely především. Tento buditelský dosah dodává lidové písni v naší literatuře významu zvláštního a plně odůvodňuje, proč se náš národopis období romantického tak horlivě zabýval písní.