českými. Pomníkem této spolupráce jest vědecká korespondence Josefa Dobrovského s Jiřím Ribayem, vůdčím představitelem slovenských snah národopisných v období osvícenském. Evangelický farář Jiří Ribay[34] (vlastně Ryba) (1754 až 1812) po léta sbíral zejména díla z oboru staré náboženské literatury české a seznámiv se s Dobrovským v letech osmdesátých stol. XVIII. záhy rozšířil okruh svých zájmů podle pokynů svého českého rádce a učitele. Zabýval se slovenskými nářečími, ale vedle toho zapisoval látku bájeslovnou a pořídil rozsáhlou sbírku přísloví, kterou dokončil r. 1806. Jest to vlastně přepis starší sbírky české Srnce z Varvažova podle vydání z r. 1712, již Ribay poněkud doplnil z vlastních zásob, připojiv zejména ke každému přísloví svůj výklad. Dobrovský pomýšlel na vydání sbírky Ribayovy, jednal v tom směru se svým slovenským přítelem, avšak na tisk nedošlo. Také ostatní hojné sbírky Ribayovy zaležely v rukopisech, avšak neúnavný pracovník zůstává jedním z průkopníků národopisného badání na Slovensku, byť si ještě nebyl plně vědom jeho dosahu. Pečoval o účelnou organisaci a již r. 1793 navrhl, aby se zřídila na Slovensku společnost pro vzdělávání řeči a literatury slovenské, jíž ukládal mimo jiné též sbírati lidové zvyky a obyčeje, pověry a rozmanité obřady i slavnosti výroční, lidové písně, tance, hry atd.

Zmínky o lidovém podání, o zvycích, o kultuře hmotné a jinou látku národopisnou sebral žák Ribayův Ladislav Bartolomeides v dějepisném i geografic-ko-statistickém popise župy gemerské, jakož i v monografii o Češích malohont-ských; obě latinské práce věcně navazují na vlastivědnou práci M. Béla, ačkoliv se po stránce myšlenkové hlásí do období osvícenského.[35]

Složité hnutí myšlenkové i umělecké, jež souborně nazýváme romantismem, má v jednotlivých zemích evropských osobité odstíny, avšak některé rysy základní jsou společné. Změnil se světový názor evropského lidstva, rozčarovaného neúspěchy kosmopolitických ideálů XVIII. věku, zklamaného racionalismem a skepsí, revolucí, válkami císařství i svatou aliancí. Z touhy po hodnotách pevných a nesporných vzešlo obrození náboženství a metafysiky, s nímž úzce souvisí mocný příliv lyrismu v poesii; lyrika, nejvýraznější složka romantických literatur, vítězně proniká i do jiných druhů básnických, do eposu, románu i do dramatu, namnoze působila rušivě na jejich stavbu, ale vtiskla jim osobité znaky. Literatura se odvrací od starých vzorů a rozšiřuje oblast látek i forem jednak básnictvím středověkým a lidovým, jednak literaturami národů germánských a východních; romantický exotismus a jeho složka orientalistická se přičleňují k obdobným tendencím starším. Vztahem k novým vzorům literárním se ovšem jednotlivé země západoevropské již navzájem liší. Ve Francii lidová poesie neměla dosti síly a nedovedla proniknouti vedle mohutné tradice literární a vedle vůdčího vlivu Paříže, naproti tomu však zvítězila v zemích germánských, zejména v Německu, kde kult lidové poesie vytvořený již ve stol. XVIII. splývá počátkem v. XIX. s rozvojem nacionalismu za válek napoleonských. Poměry lidové poesii ještě příznivější byly v zemích slovanských.

Rousseau, Percy a Herder, protagonisté romantického národopisu podstatně změnili vztah k lidu: kdežto osvícenec se shovívavě skláněl k lidu chtěje ho poučiti a povznésti, romantik se klaní lidu, nositeli nezkažené, pradávné kultury,