pořekadel, úsloví i lidových písní, k nimž se obrací také zájem literárního dějepisce a znatele českého básnictví. Dobrovský se lidovou písní zabýval již koncem let osmdesátých stol. XVIII.; z korespondence vysvítá, že uznával význam lidových písní a že si jich na jeho podnět všímali také jeho přátelé (Kopitar, Bandtkie a j.), avšak sám oceňoval píseň především jako dokument jazykový a kulturně historický. V tom směru se rozcházel s mladším pokolením romantickým, jemuž lidová píseň byla nejvyšším projevem tvůrčí síly národní v oboru slovesném. Je-li Dobrovský svým střízlivým hlediskem bližší době dnešní, liší se od ní některými výroky svědčícími, že jeho vkusu literárnímu bylo v lidové poesii leccos cizí. Tu se zrcadlí v složité osobnosti Dobrovského jakýsi rozpor: osvícenec bojoval s mocným proudem romantickým, ale přece jen mu časem podléhal. Lidové prose věnoval pozornost již při svých studiích literárně dějepisných a na žádost J. Grimma sbíral doklady a zprávy také prostřednictvím svých korespondentů slovanských, tehdy však (r. 1811) bylo látky ještě pramálo.

Látku zvykoslovnou zapisoval po léta: v pozůstalosti se zachovaly rukopisné záznamy obsahující zprávy o vynášení smrti ve Slezsku atd.[32] Kritický dějezpytec, který tolik důmyslného úsilí zasvětil otázkám o nejstarších dějinách českých i slovanských, o nichž přemýšleli již naši humanisté stol. XVI. a XVII., nemohl pomíjeti záhady slovanské mytologie a nepodařilo-li se mu vytvořiti dílo souborné, podal aspoň cenné příspěvky ke kritické revisi, nezbytné právě v tomto oboru. Dobrovský byl přesvědčen o blízkém příbuzenství bájesloví slovanského s indickým, avšak nedoloženým kombinacím se vyhýbal; důtklivě upozorňoval mytology na nezbytnost obsáhlé průpravy jazykové, na studium historie a starých památek; žádal, aby čerpali především jen z pramenů nejstarších, nedbajíce výmyslů spisovatelů pozdních.

V souvislosti s filologií se vyvíjely studie Dobrovského o hmotné kultuře lidové. Jazykozpytný zájem o slova a věci se záhy prohlubuje, poněvadž badání o nejstarších dějinách českých a slovanských vedlo Dobrovského k úvahám kulturně historickým o vzdělanosti slovanské a o jejím poměru ke kulturám národů sousedních. Patrně i tu pomýšlel na dílo souborné, jak dokazuje úmysl zpracovati národopis slovanský od Tacita po Karla Velikého — předzvěst Šafaříkových Slovanských starožitností, jakož i zmínky o slovanské encyklopedii, která by byla jistě obsahovala také látku národopisnou všeho druhu.

Všecky tyto podněty, sbírky a kritické úvahy Dobrovský spojuje v mohutném souboru studií o Slovanstvu, do něhož pojal nejen slovanskou filosofii v nejširším smyslu slova, ale také národopis, dějiny a starožitnosti. Tím se stal též zakladatelem národopisu slovanského, poněvadž se pokusil postaviti badání o lidové kultuře slovesné i hmotné na bezpečné základy kritiky filologické i historické a kromě toho vždy zdůrazňoval hledisko srovnávací. Znamenité sborníky Slavin (1806) a Slovanka (2 sv. 1814/15) lze pokládati také za první pokusy o národopisné časopisy všeslovanské, poněvadž podávají četné výňatky a zprávy charakterologické, drobné příspěvky zvykoslovné atd. Byl to časopis Dobrovského (Slavin), který na prahu stol. XIX. otiskl slavné místo z Herdero-vých Ideen o ušlechtilém poslání Slovanstva v dějinách světových.

Úhrnem lze říci, že geniální tvůrce slovanské filologie dal také národopisné práci české i slovanské úroveň přiměřenou tehdejšímu stavu badání historicko-filosofického a svým vlivem i přátelskou pomocí povzbuzoval pracovníky mladší. Hanka, Čelakovský a Šafařík prováděli jeho záměry.[33]

Koncem stol. XVIII. také na Slovensku oživl ruch vlastivědný. Bylo to v době národního obrození maďarského, kdy vynikající šlechtici podporovali činnost naukovou, ale o věci slovenské se nestarali téměř vůbec. Příklad maďarský však pohádal k závodění a kromě toho působily také přátelské styky s učenci