V kruhu Jungmannově se, tuším, také vytvořil český název pro vědu o lidové kultuře. Časopis „Krok" (I. 1821, str. 10) v „Oznámení" uvádí pod heslem „jazykozpyt": g) „Zbírka slov, spůsobu mluvy a přísloví po krajinách slovanských užívaných, jakožto příspěvky k národopisu (ethnographia) slovanskému a k vyobrazení slovanských vlastností krajanských." Jungmann má v Slovníku pro heslo „národopis" (ethnographia) jedině doklady z Kroka a proto soudím, že název vznikl právě v kruhu skupeném kolem časopisu, který si znárodnění vědy české vytkl za daleký cíl. V Kroku také přijali název, jehož se porůznu užívalo i dříve, „prostonárodní píseň" (Krok I., částka 2., str. 156), ačkoliv Dobrovský ve svém slovníku („Ausfiihrliches und vollstandiges deutsch-bohmisches synon. phraseol. Wörterbuch" 1821) uvádí pod heslem Volkslied „píseň pro lid". Jungmann v Slovesnosti (1820) se zmiňuje o příslovích a pořekadlech (str. XC), o hádankách, jež označuje ještě staročeským názvem „pohádky" (LXXVI), o „fabuli nebo bajce" (LXXIV), o romanci a baladě (LVIII), o báchorce, kterou řadí do skupiny „chimérického románu", avšak národní nazývá píseň (XLIV), která „lásku k vlasti neb jiné dobrých občan žádosti pobuzuje, neb, což památného jest, paměti podává". Také definice dumy, kterou (XLII) podává, přihlíží jen k umělým zpracováním polským, nikoliv k lidové poesii ukrajinské. Lidové poesii Jungmann věnoval pozornost bedlivou, jak svědčí četná místa v ko-respondeci. V listě A. Markovi z 11. II. 1823 (srovn. Časop. čes. musea 1883, str. 48/9) oznamuje, že Šafařík s Kollárem vydávají „písně národní slovácké... ale všecky jsou cenou pod srbskými, poněvadž jen Srbové zachovali prostonárodní básnictví". Raduje se v listě z 28. XII. 1832 (tamt. 346) z činnosti Sušilovy: „Až nám Sušil vydá moravské národní písně a krajinské k tomu časem přijdou, budeme míti cyklus čili sbírku všeslovanské národní musy přeutěšenou." Se zájmem stejně živým Jungmann sledoval přípravy Kollárovy k vydání Nár. zpievanek, zprávy o sběratelské činnosti ruské atd. (Tamt. str. 509.) Na podnět J. Dobrovského Jungmann přeložil do češtiny staroruskou skladbu „Slovo o pluku Igorově", kterou tehdy pokládali za báseň téhož původu jako lidové písně. Překlad ustanovený pro časopis „Hlasatel", vydávaný J. Nejedlým, zůstal v rukopise a byl vydán teprve nedávno.[35] Poznámky připojené k tekstu svědčí, že se překladatel snažil upozorniti čtenáře na místa umělecky výrazná a cenná, ale dokazují též, jak hluboce si Jungmann vážil lidové poesie, kterou oceňoval v duchu estetiky romantické.

První významní pracovníci v oboru lidové poesie vzešli z okruhu podnětů Dobrovského. Jeho žák, Václav Hankase) (1791—1861), si získal jako horlivý posluchač soukromých přednášek mistrových mnohostranné vědomosti i praktickou znalost několika jazyků slovanských a ve Vídni, kdež studoval v 1. 1813/14, poznal Kopitara, octl se v ohnisku německého romantismu a stal se nadšeným ctitelem lidové poesie. Právě koncem r. 1814 vyšly ve Vídni dva svazečky lidových písní srbských, jež sebral geniální srbský samouk Vuk Stefanovic Karadžič. Význam této sbírky přesáhl hranice srbského písemnictví: vzbudila podiv v západní Evropě a její vliv na probouzející se národopis slovanský byl hluboký i blahodárný. Srbské písně pronikaly též do zemí slovanských, kdež jim připadlo také dalekosáhlé poslání buditelské a národní. Tvůrčí duchové obrozených literatur slovanských se teprve chystali k smělému vzletu, starších básníků evropského jména nebylo — tím radostněji působily zprávy o nadšeném přijetí, jehož se dostalo srbským písním. Jejich vítězství bylo zároveň vítězstvím