zaslal Bandtkie. Nejrozsáhlejší byla sbírka písní československých (t. j. českých 380 a slovenských 39). Byl to první zdařilý pokus o antologii, jejíž význam autor zvýšil tím, že vedle tekstů původních připojil také doslovné překlady — většinou spolehlivé — a poznámky.

Obecný úsudek kritiky dávno přiřadil Slovanské národní písně k vynikajícím činům mladé slavistické školy české a dějiny literatur slovanských dokazují, že všude, kam pronikly, oživily sběratelský ruch a podněcovaly sběratele domácí. Celá pokolení básníků a národopisců se z nich seznamovala se slovanskou lidovou poesií, v Čechách pak teprve po více než 40 letech je nahradily výbory úplnější. Vydavatel vytkl Slovanským národním písním úkol trojí: Měly vnésti do českého básnictví nové obrazy a svěží prostředky výrazové, měly býti přístupnou, zajímavou pomůckou všem, kdož se chtěli učiti slovanským jazykům, kromě toho pak úvodní stať pokoušející se vystihnouti podstatné rysy české písně nabádala k pracím podrobnějším.

Úpravou sbírky i vztahem k lidové písni se Čelakovský hlásí do skupiny žáků Herderových a Percyových. Jako jeho slavní předchůdci, pojal do své sbírky ohlasy novodobé, avšak snaha přiblížiti se, pokud možno nejvíce, ideálu „národního básnictví" způsobila, že otiskl také vlastní ohlasy v skupině skutečných písní lidových. Antologický ráz Slov. nár. písní, jakož i tehdejší úroveň badání a v neposlední řadě také stav pramenů, jež měl vydavatel po ruce, se jeví v tom, že chybějí poznámky o vztahu písně k prostředí, z něhož vzešla, zejména o místech zápisu.

V doslovu k výboru českému v I. svazku Čelakovský objasnil svůj ryze romantický názor na lidovou píseň: Básník má veliké poslání jako pěvec národní, jako strážce vkusu pečující o ušlechtilou poesii. Největší odměny se mu dostane, slyší-li vlastní skladbu z úst lidu venkovského, poněvadž má důkaz, že dovedl vystihnouti ducha národního. Proto si Čelakovský přál, aby jeho kniha pronikla do nejširších vrstev národních, proto pokládal národně buditelský význam sbírky za důležitější než etnografickou přesnost a vědecky upravený výbor. Estetický vztah k lidové písni zřetelně proniká, ale také názor, že básník-sběratel má právo upravovati tekst, jak uzná za vhodné. Tak si počínal Percy, tak si počínali vydavatelé slavné sbírky romantické „Des Knaben Wunderhorn" (1806), jejichž hledisko schválil Goethe v památném posudku (Jenaische Allgem. Litteraturzeitung, 1806).

Čelakovský po léta pomýšlel na nové vydání Slovanských národních písní, chtěl jim dáti v nové úpravě název „Hlasy slovanských národů v písních" (podle názvu posmrtného vydání Herderových Volkslieder „Stimmen der Volker in Liedern"), avšak nebylo mu dopřáno provésti tento záměr, ačkoliv si po léta připravoval látku studiem lidových písní, z nichž mnohé mistrně přeložil. Čelakovský dovedl jako Herder vystihnouti charakteristické rysy lidové písně a osvědčil toto vzácné umění Ohlasem písní ruských (1829) a Ohlasem písní českých (1839), ukázav nezapomenutelnými básněmi, jak může umělec čerpati z lidového podání. V tomto spojení teorie a básnické prak se tkví význam Čelakov-ského v dějinách našeho národopisu v prvním období romantickém, kdy lidová poesie především slouží posílení básnické tradice a svému poslání buditelskému. Vedle písní se Čelakovský zabýval také příslovími českými a slovanskými. Již Dobrovský po vydání z r. 1804 připravoval novou sbírku, také Hanka mu pomáhal, ale později odevzdal svou látku Čelakovskému, který v letech dvacátých XIX. stol. pojal úmysl vydati přísloví všech národů slovanských. Prodlením h?t jeho zásoby velice vzrostly, a proto se rozhodl vydati sbírku rozsáhlou, z níž otiskl ukázky v Časop. čes. musea (1837, 1850, 1851). Celé dílo „Mudrosloví národu slovanského v příslovích" vyšlo nákladem Matice České r. 1852. Mudro-