„Pozůstatky rusadelních svátků v Čechách" (ČČM 1834) podrobně popsal svatodušní hru na krále, jak se zachovala v kraji pracheňském a budějovickém, připojiv kromě toho drobnosti o čištění studánek, o hastrmanovi a hejkadlu, o Luckách, o Berchtě a o kouzelné moci kapradí. Na štěstí se autor nepustil do výkladů mytologických, šlo mu jen o to, zachytiti tradici a proto má jeho práce podnes cenu — škoda jen, že příklad ušlechtilého kněze nepovzbudil sběratelů jiných.

Připravuje Slovanské starožitnosti k tisku, Šafařík vydal jako ukázku svého díla dva výňatky (oba v ČČM 1834): „Myšlénky o starobylosti Slovanů v Europě" a „Přehled pramenů staré historie slovanské". V prvních se dotkl mytologie, dokazuje příbuzenství Slovanů s ostatními Indo-evropany také společnými rysy bájeslovnými. V druhém článku uvedl mezi prameny starých dějin slovanských také lidové podání, zdůrazniv, že zejména v písních „ještě vždy mnohé vetché šlépěje bývalých národních pojemův a zvykův, obzvláště pak podání mytologických znamenati lze". (Uv. m. str. 178.) „Tekutým a bohatým pramenem starožitností slovanských" Šafaříkovi byly písně, přísloví a pořekadla a také jazyk. (Tamt. 178.)

„Slovanské starožitnosti" (1836/37) v předmluvě slibovaly, že v dílu druhém budou objasněny „povaha, živnosti, náboženství a řád, jazyk, písmo a umění starých Slovanů", avšak na vydání nedošlo. Přesto měl i díl první pro národopis význam veliký. Šafařík provedl dávný záměr Dobrovského a pokusil se o „historický národopis" slovanský, aby objasnil vztahy Slovanů k ostatním národům čeledi indoevropské v nejstarších obdobích dějinných, zejména však, aby dokázal, že Slované byli v Evropě již před narozením Kristovým. Proto Šafařík „okres I." Slovanských starožitností „Od Herodota až do pádu hunské i římské vlády" zahájil rozpravou „Původ Slovanů", která po prvé v naší literatuře soustavně pojednala o etnografických problémech nejstarších dějin slovanských a řešila otázku o místu Slovanů v „pořadí lidských plemen a kmenů". Opíraje se o soudobou literaturu, Šafařík označil kmen slovanský a litevský názvem „čeleď vindická" a přičlenil ji k evropské větvi plemene indoevropského. Podle rozpravy Palackého (srovn. výše), jíž se někde blíží i slovním výrazem, Šafařík vykládá o Blumenbachově a Cuvierově rozdělení plemen lidských a uvádí z literatury o somatické antropologii fysické znaky jednotlivých plemen. Na tyto výklady antropologické a etnologické navázal svou thesi o starobylosti Slovanů v Evropě. Vedle důvodů geografických, historických a jazykových Šafařík uvádí také „důvod z mravův, obyčejův, náboženství a práva", kdež se dotýká také otázek mytologických, starých zvyklostí právních a zhuštěně shrnuje důležité rysy z oboru zvykosloví. V duchu Grimmových teorií o úzkém vztahu mezi eposem a nejstaršími dějinami Šafařík soudil, že Nestorovy zprávy o starých Slovanech přešly do letopisu „z národních pověstí" především z písní epických a byl přesvědčen, že se velmi cenné prameny zachovaly v podání lidovém až do stol. XIX.: „Až jednou ušlechtilý vlastenec Pet. Yas. Kirjejevskij s přebohatou svou sbírkou ruských zpěvů a písní, zavírající v sobě nepřeplacené poklady národního našeho básnictví, na světlo vystoupí, potom o mnohých sem náležitých věcech, o nichž teď leda temné tušení máme, dověrněji a jistěji souditi moci budeme." (Slov. st. 1.2 str. 267.)

Zabývaje se v dalších oddílech národy, kteří sousedili se Slovany, Šafařík se všude dovolává vysoké úrovně staré vzdělanosti slovanské, na př. v rozboru otázky o původu Sarmatů atd. Slovany pokládá od pradávna za „národ rolnický, hospodářský, kupecký" (tamt. str. 554) a proto je všude rozlišuje od kočovníků asijských. Na konci okresu I. (str. 581 násl.) shrnul rozptýlené rysy v úhrnný „Obraz vzdělanosti staroslovanské" podle nejstarších pramenů historie-