meckých v Haliči, v Rusku atd. Není nutné připomínati, jakého úsilí bylo tehdy třeba, aby si autor opatřil tyto údaje z oblastí namnoze odlehlých. „Přílohy" podávají jednak výklady usnadňující čtení mapy, jednak 1. „přehled národův kmene slovanského léta 1842" a 2. „vzory slovanských nářečí". Za vzory Šafařík vybral lidové písně, celkem 40 tekstů v jazycích původních (v transkripci latinské), s nejnutnějšími poznámkami jazykovými. Zvolil písně lidové, poněvadž podávaly ukázky mluvy selské, jíž se Šafařík řídil při sestavování mapy, jak naznačil v předmluvě: „Při vymezování polí jazyků a nářečí v zemích smíšené lidnatosti brán ohled výhradně na mluvu lidu obecného čili sedlákův, vesničanův, jakožto částky zvykle samorostlejší a stálejší, nikoli měšťanův, často pouhých buď příchozích, buď pobud, buď odrodilců." Tu probleskuje také grimmovské oceňování lidu selského jako nositele podání národního. Výbor jest šťastný, zejména proto, že Šafařík přestal hlavně na skladbách lyrických a lyricko-epických, jejichž znění jest živé řeči lidové bližší než na př. epický jazyk ruských bylin nebo ukrajinských dum. Tato malá antologie lidových písní slovanských v jazycích původních podávala teksty namnoze neznámé, na př. ukázku haličských koled ze sbírky Vahylevyčovy, chorvatskou lyriku ze sbírek Sreznevského atd. Po stránce slovesné jsou ukázky velmi cenné a svědčí o Šafaříkově jemném smyslu uměleckém, že mezi ukázkami českými uvedl na př. píseň „Proč kalino v struze stojíš", jednu z nejstarších písní českých, doloženou již ze středověku.

S hlediska národopisného jest důležité základní pojetí, jež uznává jediný jazyk slovanský a dělí jej na dvojí mluvu, na sedmero řečí a na 14 nářečí s několika podřečími. „Nářečími" Šafařík nazývá dnešní naše „jazyky" slovanské, na př. jazyk velikoruský, ukrajinský, polský, československý atd. Šafařík zůstává v zásadě na stanovišti své knihy německé, jejíž titul naznačoval, že jde o jednotný jazyk slovanský a jeho nářečí. (Geschichte der slavischen Sprache und Lit. nach allen Mundarten.) Buditelská tendence tohoto rozdělení splnila svůj úkol, avšak pozdější vývoj vědeckého názvosloví zdůraznil samostatnost jednotlivých oblastí jazykových — jistě často ostřeji, než bylo třeba. Idea jednoty, kterou Šafaříkův Slov. národopis znázornil nespornou jednotou jazykovou a souvislostí sídel, zůstává programem a jest úkolem budoucnosti pečovati o to, aby se překlenuly rozdíly kulturní.

S pracemi Šafaříkovými o Slovanském národopise jsou nerozlučně spojeny stati, jež ukrajinský buditel v Haliči D. J. Vahylevyč[56] otiskl v Časop. čes. musea v letech, kdy Šafařík byl redaktorem. Rozpravy „Huculové, obyvatelé východního pohoří karpatského" (ČČM 1838) a „Bojkové, lid ruskoslo-vanský v Haliči" (tamt. 1841) jsou v podstatě monografie národopisné obsahující také drobnosti bájeslovné atd. Obsahu čistě bájeslovného byla rozprava „O upírech a viď mach" (ČČM 1840). Význam těchto článků byl své doby veliký. Po prvé se objevily v naší literatuře zprávy o Ukrajincích psané rodilým Ukrajincem, který znal dobře kraj i lid a miloval lidové podání. Odhalil nový, rázovitý svět známý do té doby jen z kusých dat statistických příruček, z anekdot a z cestovních dojmů zapsaných cizinci neznalými jazyka. Mnohé z údajů Vahylevyčo-vých přešly do Slov. národopisu. Přítel Vahylevyčův Jakov Holovačkyj otiskl v Časop. čes. musea (1841/42) rozpravu „Cesta po haličké a uherské Rusi", k níž připojil stať „O halické a uherské Rusi" (tamt. 1843). Sebral bohatou látku historickou, místopisnou i národopisnou a doplnil zhuštěný nárys Šafaříkova Slov. národopisu. Oba pracovníci byli vlastně žáci Šafaříkovi; jeho díla jim ukázala mnohotvárnost slovanského světa a povzbudila je k samostatným pracím národopisným — práce žáků prospěly i mistrovi.

Slovanské starožitnosti zasáhly do vývoje slovanského národopisu na celá desetiletí především po stránce obsahové, poněvadž hutnými rysy zobrazily staro-