slovanskou kulturu od úsvitu dějin do středověku. Neméně závažná byla také stránka metodická: Lidové podání bylo přičleněno jako rovnocenné k dokladům historickým i archeologickým a tím netušené vzrostl počet pramenů bájeslovných i zvykoslovných. Obdobného postupu metodického se Šafařík přidržel také v monografii „Die altesten Denkmáler der bóhmischen Sprache" (1840); srovnává Libušin Soud s písněmi srbskými připomínaje, že junácká epika jiho-slovanská by nemohla býti sama o sobě základem dějin, že však vyplňuje předsíň chrámu historie. Jinde (uv. d. str. 86) srovnává verš Lib. S. s písní ukrajinskou, nebo stařešinství srbské s domněle staročeským zřízením rodovým atd. zcela v duchu Grimmově. (Uved. spis Šafařík vydal, jak známo, s F. Palackým.)

Ze všech stoupenců J. Grimma se jediný P. J. Šafařík vyrovnal svému slavnému vrstevníku širokým rozhledem historickým i filologickým a předčil-li ho Grimm znalostí literatur evropských, vyniká tvůrce Slovanských starožitností podivuhodnou znalostí starých pramenů dějepisných. Byli to velicí učenci ducha sourodého, povahy stejně ušlechtilé a proto si jich ti, kdož je znali, vážili také se stránky čistě lidské. Bystrý filolog ruský P. J. Preis krásně pověděl o Šafaří-kovi, že si ho váží jako osobnosti mravní ještě více než Šafaříka učence, a Šafařík sám vzdal Grimmovi chválu v řeči vídeňské.57)

Pomníkové dílo Šafaříkovo bylo dalším velikým úspěchem naší školy slavistické, která od doby Dobrovského měla úlohu vůdčí a blahodárně působila v radostném rozmachu duchové osvěty, patrném na území celého Slovanstva v letech třicátých a čtyřicátých stol. XIX. Slovanstvo tehdy řešilo otázku svého poslání dějinného, zabývalo se problémy národnosti v umění a hledalo zdroje svébytnosti.

Ideologie slavjanofilská na Rusi, polský messianismus, Kollárovy zásady slovanské vzájemnosti, myšlenka sjednocení jihoslovanského hlásaná přívrženci illy-rismu, všecka tato učení mají cíl jediný: ustanoviti místo Slovanstva v historickém vývoji lidstva a vytyčiti úkoly snažení kulturnímu.

Vítězný romantismus podporoval sběratelskou činnost v oboru poesie lidové a proto v údobí 1830—1848 vyšly sbírky polské, ukrajinské, ruské, srbochorvat-ské, slovinské, ano šťastnou shodou okolností se stalo, že také lužičtí Srbové překvapili slovanský svět znamenitou sbírkou. R. 1841 vydali Haupt a Smoleř sbírku „Pjesnički horných i dělných lužiskich Serbów", dílo, jež podnes řadíme mezi nejlepší práce toho druhu. Všecky tyto snahy a činy sledoval v Praze hlouček přátel Slovanstva a naše vůdčí časopisy oněch let, Květy, Česká Včela a Časop. čes. musea přinášely překlady, zprávy i posudky šíříce takto slovanské uvědomění v kruzích vzdělaných čtenářů. Všeslovanský čtrnáctideník „Denní ca-Jutrzenka", jejž r. 1842 počal ve Varšavě vydávati profesor varšavského gymnasia P. P. Dubrovskij, vydatně těžil ze slovanských rubrik našich časopisů.58)

Praha, středisko vědecké slavistiky, byla také ohniskem praktické vzájemnosti slovanské a proto příznivě působila na mladé pracovníky, jež věhlas Šafaří-kův pohnul k cestě do Čech. Byli to koncem let třicátých a počátkem let čtyřicátých zejména mladí slavisté ruští O. M. Bodjanskij, J. J. Sreznevskij, P. J. Preis a V. Grigorovič, kteří za svého pobytu v Praze nejen podstatně obohatili své znalosti Slovanstva, ale přinesli také mnoho podnětů i po stránce národopisné.39) Kdežto čeští spisovatelé ve Lvově posílali zprávy hlavně o národopisné práci polské, mladí Rusové budili zájem o práci ruskou i ukrajinskou a Sreznevskij, který na svých cestách horlivě sbíral látku národopisnou, povzbuzoval k činnosti pracovníky československé.

Národní uvědomění proniká do vrstev širších a získává myšlence obrození také lhostejné nebo vlažné vrstvy městské. Čím více slábne soustava metternichovského absolutismu, tím mocněji plane vzdor mládeže, která přenáší na rodnou