sáhly spis o slovanském mytu prohlásiv, že badání mytologické jen tehdy vede k cíli, opírá-li se o srovnávací jazykozpyt a o bohatý soubor dokladů národopisných. K tomu jest však třeba zevrubné znalosti života národního. Kalendář vědecky komentuje výroční obřady celého roku od vánoc až zase do konce prosince na základě obsáhlé látky tradiční a naukové. Hanuš jako všichni stoupenci srovnávací mytologie v každém zvyku, popěvku, pořekadle atd. tuší ohlas pradávné báje, všude se pokouší rozmanité obřady sloučiti v jednotnou soustavu, při čemž ovšem přečasto zabíhá do krajnosti. Dnes jest patrno, že sám teoretický základ jeho spisu byl chybný, poněvadž není možné a priori všecky svátky křesťanské stotožňovati se slavnostmi kultu pohanského. Doznejme však, že spis přece jen znamenal pokrok proti Hanušově německé knize o slovanském mytu, poněvadž autor se snažil zůstati na půdě vědecké a přihlížel též k dokladům z lidového podání německého, na něž naši badatelé někdy zapomínali. Základy, na nichž budoval, nejlépe poznáme z obsáhlého výčtu užité literatury. Vidíme z něho, že slavistická erudice Hanušova nedostihovala jeho sčetlosti v oboru literatury německé. Je na podiv, že poměrně málo užil na př. lidového podání ukrajinského, ačkoliv žil ve Lvově a měl možnost poznati literaturu polskou i ukrajinskou mnohem podrobněji než badatelé jiní.
Ze studií o příslovích vyšel Hanušův spis „Literatura příslovnictví
německého a slovanského (1853), který své doby byl dobrou pomůckou kniho-pisnou.[70] Hanuš pracoval svědomitě, avšak chyběla mu vědecká uměřenost a také nadání umělecké, jež pracím Erbenovým dodává podnes půvabu, byť i jejich konstrukce teoretická zastarala. Jest třeba jen srovnati Erbenovy rozbory poseté květy jemných postřehů estetických a jeho jazyk, rázovitý a ryzí, prosycený kořennou vůní lidové pohádky, s toporným, suchým slohem Hanušovým, s těžkou výzbrojí jeho analyse — poznáme, že vedle Afanasjeva a Bus-lajeva především Erben vynikl v duchu Grim-mově jako umělec.
Byl-li I. J. Hanuš leckdy zaujatým kriti-
