věč vytvořil vzory české prosy pohádkové a svým výborem lidových povídek slovanských oživil sběratelský ruch; mytolog se pokusil objasniti záhady slovanského bájesloví, zůstávaje po Šafaříkovi naším nejvýznamnějším stoupencem Grimmovy teorie; vydavatel starých památek literárních měl na mysli trvalé hodnoty staročeského písemnictví a pokud dovedl, budil zájem o ně v širších kruzích vzdělaného čtenářstva; historik shromažďoval látku pro badatele budoucí — lze říci, že Erben obsáhl téměř všecky složky naukové činnosti Grimmovy, poněvadž kritickými úvahami se dotkl také oblasti jazykové, na př. kritikou práce Hattalovy. Českému sběrateli, žel, tíseň hmotná a namáhavá práce úřední nedopřály dokončiti životní dílo v rozsahu, který mu tanul na mysli v radostném ruchu mladých let.

Vyznavačem učení Grimmova byl nejen z přesvědčení vědeckého, ale jistě také volbou srdce: zaujalo ho umělecké a mravní kouzlo osobnosti Grimmovy, poněvadž mu byla také bytostně blízká. Erbena jako Šafaříka řadíme k nejsou-ladnějším a povahově nejryzejším osobnostem literárního světa československého; oba měli dar získávati a sdružovati pracovníky, kteří se zabývali jejich obory a dovedli býti učiteli a rádci mladších; proto Šafařík zůstává vedle Dobrovského vůdčím zjevem slovanské filologie, proto Erben jest vůdčím zjevem našeho národopisu romantického.

Vrstevník a sok Erbenův Ignác Jan Hanuš (1812—1869)[69] věnoval mnoho úsilí mytologii a zvykosloví. V 1. 1836—1847 byl profesorem filosofie na universitě ve Lvově, působil v 1. 1847—1849 v Olomouci, potom v Praze, ale r. 1852 ho vláda zbavila profesury jako podezřelého Hegelovce. Zabýval se později hlavně národopisem a pracemi filologickými. R. 1842 vydal spis „Die Wissenschaft des slavischen Mythus", v němž se pokusil dokázati úzkou souvislost mýtů slovanských a litevských s indickými a perskými, avšak záhy sám poznal vrátkost svých fantastických vývodů a prodlením let své názory podstatně změnil.

Žák idealistických filosofů pokantovských i v mytologii podléhal spekulativnímu sklonu svého ducha, ale bedlivě sledoval rozvoj mytologického badání v Německu a díla Grimmova, Kuhnova, Schwartzova a j. pronikavě působila na vůdčí zásady i na metodický postup jeho prací. V letech padesátých srovnávací mytologie směru Kuhnova, opírající se značnou měrou o etymologický rozbor, slavila první vítězství a zdálo se, že mladá nauka, která svých dalekosáhlých závěrů dosahovala přísnou analysí jazykovou, tedy cestou zdánlivě bezpečnou, jest především povolána vnésti světlo do záhad bájeslovných. Jako mnozí mytolo-gové také Hanuš prvotní obsah téměř všech mýtů nalézal v úkazech atmosférických a blesk, hrom, oblak i déšť mu byly nejdůležitějšími podněty bájivé obraznosti prvotních národů indoevropských. Stoje důsledně na stanovisku srovnávacím, Hanuš v přečetných statích se pokoušel určiti osnovné základy mytu slovanského, avšak jeho konstrukce vyumělkované a často násilné, dávno pozbyly významu. Přes to mu není lze upříti zásluhy, že zdůrazňoval nutnost vědeckého studia lidového podání, tak zejména v programním článku „0 metodickém výkladu pověstí slovanských vůbec a o výkladu pověsti ,Tři zlaté vlasy Děda Vševěda' zvlášť." (Rozpravy Král. Čes. Spol. nauk, řada V. sv. XII. 1862.)

Vedle pohádek Hanuš důkladně studoval také zvykosloví, otiskl četné stati a téměř po dvě desetiletí připravoval dílo souborné, jež vydal r. 1860: „Bájeslovný kalendář slovanský čili pozůstatky pohansko-svátečných obřadův slovanských". V předmluvě Hanuš sám odsoudil svůj první roz-