vem národ především rozuměl lid vesnický, tvořící zejména tehdy nejdůležitější složku našeho národa vůbec. Uvažuje o znacích národní písně nedotkl se několika otázek, na něž jinde dal odpověď obšírnější, t. j. neuvedl svého názoru o důležitosti lidové písně s hlediska mytologického, ale nevzpomněl ani poměru vydavatelova k tekstům, jež sebral. Není pochyby, že v necelých čtyřiceti letech, dělících konečné vydání Erbenovo od Slovanských národních písní Čelakovského, se odborná úprava vydání zdokonalila zejména označováním míst zápisu, zvětšil se rozsah, avšak jest třeba uvésti, že ani Erben se zcela nevzdal estetického hlediska na lidovou píseň.

Pokládal za povinnost vydavatelovu rekonstruovati z četných variantů tekst dokonalý a zachovával tento kritický postup zejména při složitějších útvarech lyricko-epických. Vždy šlo o to, aby kritickou prací vydavatelskou sestavil z variantů tekst, pokud možno esteticky nejcennější. Mnohem podstatněji měnil své teksty pohádkové — s našeho hlediska dnešního. V té věci měl pravdu I. J. Hanuš, vytkl-li, že Erben neprávem sloučil 8 variantů pohádky „Tři zlaté vlasy Děda Vševěda" v tekst jediný, poněvadž badateli by se spíše hodily varianty původní, byť i kusé. Své pohádky Erben vědomě stilisoval, jejich slovesná forma jest výtvarem jeho básnického ducha; naproti tomu při písních si počínal mnohem přesněji a zasahoval do tekstu lidového jen úpravou drobných rysů jazykových, snahou přiblížiti se mluvě spisovné atd., hlavně ve vydání druhém z let padesátých. Později uznal nesprávnost tohoto nemístného purismu a ve třetím vydání se namnoze zase vrátil k původnějšímu znění vydání prvního. Není pochyby, že Erben i jako vydavatel písní splatil daň své době nevyhnuv se podstatnému rozporu mezi teorií a praksí Grimmovy školy: Grimmové objasňovali důležitost lidového podání, učili, že květy pověstí jest třeba trhati jemně a pozorně, poněvadž v rukou nezasvěcených vadnou a pozbývají barvy a vůně, zdůrazňovali kolektivní ráz národní poesie, zatím však svým německým pohádkám vtiskli pečeti svých osobností a zcela obdobně postupovali také jejich stoupenci slovanští. Erben i Afanasjev vytvořili své typy pohádek českých a ruských, typy, v nichž se zrcadlí individualita vydavatelů jasněji než ráz tvorby kolektivní.

Ve sbírce lidových písní, jejichž doslovné znění Erben zachovával — s malými odchylkami — přesně podle zápisů z úst lidu, se individualita Erbenova projevila výběrem, poněvadž i Erben leccos vyloučil ze své sbírky, ačkoliv se skutečnému stavu přiblížil i v oblasti humoru a satiry mnohem více než na př. Čelakovský. Přes tyto odchylky od vydavatelské prakse dnešní sbírka Erbenova zůstává jeho dílem základním a dějiny národopisu ji řadí do skupiny nejcennějších sbírek slovanských jednak rozsahem, jednak proto, poněvadž vydavatel nepřestal jen na písních, připojiv i říkadla, hry dětské, svatební recitace, zařikací formule atd.

Erben v předmluvě k vydání třetímu uvedl, že zachránil mnoho starých písní; sbíral v letech třicátých a čtyřicátých, kdy dožíval starý řád patrimoniál-ní a kdy na venkově se ještě zachovávala souvislost se stol. XVIII. Rok 1848 a jeho dalekosáhlé důsledky sociální změnily život na vsi do základů — patrným svědectvím hlubokého obratu jest známý zjev, že po r. 1848 v četných krajích počal mizeti starý kroj. Erben tedy v hodině dvanácté zachránil na sta písní, jež by se byly patrně ztratily z povědomí lidového a tím si dobyl zásluhy nepomíjející.

Jeho jménem, tuším, po právu označujeme období, v němž působil. Zůstával živým střediskem všech snah národopisných, především mnohostranností a cenou svých prací. Básník povznesl českou baladu, legendu i veršovanou pověst na úroveň světovou; vydavatel lidových písní zachránil poklady lidového ducha před zkázou, dokončiv sbírku své doby vzácně úplnou a bohatou; mistrný vypra-