ty a žertovné příhody. „Předmluva" shrnuje názory Erbenovy o lidových pohádkách. Východiskem bylo mu pojetí Grimmovo o mytickém základu lidových pohádek. Erben byl stoupencem mytologické školy solární a proto většinu pohádek vykládal jako symboly boje slunce se zimní temnotou. Své teksty přejal jednak ze Slovanské čítanky, jednak z pramenů jiných. Umělecký význam Vybraných bájí tkví především v nenapodobitelné prostotě slohu a v jadrné ryzosti jazykové. V tom směru se Erbenovy překlady rovnají jeho českým pohádkám, které pokládáme za klasické ukázky výpravné prosy. Srovnáme-li české znění s teksty původními, shledáme, že Erben někde překládal doslovně, jinde však podává znění zkrácené, na př. v tekstech ruských. Vždy mu šlo jen o motiv základní, jejž se snažil přesně vystihnouti zhuštěným přebásněním českým. Erbenovy para-frase tedy namnoze nepodávají úplného znění originálů, ale dobře poučují o jádru obsahu a slohové mistrovství překladatelovo jim zajišťuje trvalé místo mezi nejlepšími výbory lidové prosy vůbec.[68]

Z dalekosáhlých záměrů mladých let Erben se zdarem nevšedním provedl vedle vydání sborníku lidových pohádek slovanských především konečnou úpravu své sbírky českých lidových písní. Od let 1852—1856, kdy vyšly dva sva-zečky druhého vydání (třetí nevyšel), Erben po léta pilně sbíral a z vlastních zásob jakož i z příspěvků přátel J. Roštlapila, T. Nováka, A. Vysokého a j. uspořádal v letech 1862—1864 definitivní vydání své sbírky. K lyrice a epice připojil — jak ukazuje již název „Prostonárodní české písně a říkadla — dětská řikadla, hádanky, písně obřadní, dětské hry, výroční pořekadla, zařikací formule a písně pohřební vypsané ze starých východočeských zpěvníků. Kdežto v prvním vydání musil přestati jen na tekstech z Berounska, Bydžovska a Hradecka, měl nyní po ruce hojný výběr z celých Čech. Celkem obsahuje sbírka (bez variantů) přes 2200 tekstů, z nich 61 výpravných (světských a duchovních). Lze říci, že sběratelské úsilí Erbenovo nám z liaové epiky zachránilo nejdůležitější skladby, jež tehdy žily v lidu — tvůrce Kytice nám dal také dokonalé ukázky české balady lidové. V jedné věci sbírka nesplnila nadějí četných čtenářů, poněvadž nepřinesla výkladů. Erben si patrně byl vědom rozsáhlosti látky a přesvědčil se, že zpracování komentáře opravdu vědeckého by bylo zdrželo vydání sbírky o několik let. Připojil tedy jen hojně doplněné paralely ze sbírek slovanských a cizích (uvádí přes 20 sbírek), avšak poznámky mytologické vynechal. Erben sám nepovažoval vydání třetí za konečné. Jeho příruční exemplář, chovaný nyní v knihovně Národního musea v Praze, se plnil novými teksty, varianty a různými poznámkami, z nichž, žel, nevytěžilo nic čtvrté, posmrtné vyd. v r. 1886—1888.

Své názory o lidové písni Erben shrnul v předmluvě, kterou v hlavní části beze změny otiskl podle znění ve III. svazku 1. vydání z let čtyřicátých. Erben, jako Grimm, rozlišuje píseň národní a umělou uváděje trojí charakteristický znak „národní písně": 1. Souhlas obsahu i formy s „duchem národním", t. j. s dočasnou formací základních vlastností, jež se zakládají na fysické i duchovní osobitosti každého národa. 2. Anonymní původ a kolektivní spolupráce, t. j. „národní básník" se o svou skladbu nestará a každý, kdo si ji zapamatoval, si ji obměňuje podle libosti. 3. „Slova pravé národní písně jsou jen smysl a výklad hudebního její hlasu", t. j. nikdy se nestane, aby básník nejdříve vytvořil tekst a k němu teprve hledal nápěv, nýbrž nejčastější jest postup opačný, ačkoliv Erben také připouští, že slova i nápěv mohou vzniknouti najednou.

Z těchto thesí Erben vyvodil svou definici „národní písně": „Píseň národní jest zpěv z národu vůbec vyšlý i v jeho duchu, co do obsahu i do formy složený." (Předmluva, str. IX.) Tomuto vymezení především chybí výklad pojetí národa, jež Erben sice ponechává fysiologům a filosofům, avšak není pochyby, že slo-