shrnující starší studie podal v časopise „Russkaja Beseda" (1857, str. 4), v článku „O slavjanskoj myfologii", avšak nespouštěl se zřetele pohádek a když se mu podařilo doplniti zásoby ze všech zemí slovanských, chystal se vydati teksty jako doklady bájeslovné. Již r. 1856 měl knihu připravenou k tisku, avšak vydání uvízlo, poněvadž nebylo nakladatele. Působila tu nejen všeobecná stísněnost let padesátých, ale i — podle svědectví Erbenova — zlomyslnost I. J. Hanuše, který nakladateli Bellmannovi vnukl nedůvěru v odbyt díla. Erben se již rozhodl, že knihu vydá sám na předplacení, posléze ji přijal nakladatel Kober.

Sborník „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov" vyšel koncem r. 1864. Jakýmsi předchůdcem Erbenovým byl ruský spisovatel J. Bori-čevskij, který v Petrohradě r. 1840 vydal „Pověsti i predanija narodov slavjanskago plemeni" a r. 1844 „Narodnyje slavjanskije razskazy". Skoro současně s knihou Erbenovou vydal Alexander Chodžko, profesor slovanských literatur v Paříži na „Collěge de France" sbírku „Contes des paysans et des pStres slavěs"[66] (1864), celkem 21 tekstů přeložených do francouzštiny z polské sbírky Gliňského, z Erbenových pohádek českých a ze slovenských pohádek Bož. Němcové. Erbenova Čítanka slovanská spojovala s cílem vědeckým také snahy buditelské. Po stránce vědecké má Erben zásluhu, že se po prvé pokusil poříditi výbor lidových povídek slovanských, přihlížeje k tekstům obsahem nejdůležitějším a nejdokonalejším po stránce formální. Nebyla to práce snadná, poněvadž z některých oblastí slovanských tehdy ještě nebylo sbírek tištěných a Erben si musil opatřiti teksty rukopisné, dotud netištěné (na př. povídky kašubské a bulharské). Tím oživila Čítanka zájem o lidové pohádky tam, kde se do té doby sbíráním nezabývali, poněvadž pohádky kašubské a bulharské celý svět poznal teprve ze sbírky Erbenovy. Neméně významné bylo poslání Čítanky po stránce buditelské. Již Čelakovský svou sbírkou zamýšlel jednak ukázati krásu lidových písní, jednak seznamovati české čtenáře s jazyky slovanskými; také Erben chtěl „mládeži naší opatřiti příležitost, aby snadným, praktickým způsobem mohla se poněkud seznámiti se všemi podstatnými různostmi v jazyku i v písmu velikého národa slovanského" . . . (Čít. str. V.) z přesvědčení, že kulturní vztahy mezi Slovany mohou býti prohloubeny jen tehdy, budeme-li se učiti jazykům slovanským. Právě v letech šedesátých se u nás mnoho uvažovalo o vztazích k ostatním Slovanům a proto kniha Erbenova přišla včas. Důkladné slovníčky usnadňovaly četbu, ovšem mnozí čtenáři by byli přece jen raději sáhli po českých překladech. Do vydání Čítanky jsme jich měli poměrně málo, poněvadž významnější ukázky vycházely teprve od let padesátých. V Lumíru (1852) Václav Bendi (Čeněk Stranický) otiskl „Podání a legendy polské, ruské a litevské" podle polské sbírky L. Siemieňského, která však většinou čerpala z pramenů knižních. Kristián Stefan (Lumír 1853) podal-některé „Národní báje a pověry Slovinců"; „Srbské národní pověsti a báchorky ze sbírky Vuka Stef. Karadžiče" přeložil V. Mařík (Lumír 1854); na lidové podání ukrajinské upozorňovali V. TJunder, který přeložil některé „Rusínské národní kazky čili povídky" (Lumír 1855)[67] a j.

Vedle Čítanky slovanské Erben počal připravovati překlady pohádek slovanských a r. 1869 vydal v Matici lidu „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských". Také tato kniha měla posíliti uvědomění slovanské, avšak vedle toho měla úkol vědecký. Roztřídění tekstů jest provedeno s hlediska bájeslovného a pokouší se ukázkami výpravné prosy znázorniti celou soustavu slovanské mytologie od bájí kosmogonických přes báje o prvotním věku, o živlech a zosobněních osudu k báječným bytostem a rekům. V závěru se připojují povídky zobrazující mravní názory lidové, příběhy ze života, anekdo-