nestačí jen pátrati na povrchu — také v zemi se skrývají poklady. Tímto přirovnáním, z něhož vane duch J. Grimma, ale také Grimmovo jemné umění, jež Erben básník hluboce pochopil, mělo býti naznačeno, že mytolog nesmí přestati na starých pramenech historických, nýbrž, že jest třeba, aby se ponořil do proudu života lidového.

K dalekému cíli, k soubornému dílu o zvycích a obyčejích národa českého se Erben připravoval soustavnou prací sběratelskou také v oborech jiných, jimž se až do jeho doby věnovalo pozornosti málo. Ve zvykosloví ho však předešel pilný, svědomitý Josef Vojtěch Houška (1826—1876) bohatou sbírkou „Pověry národní v Čechách" (ČČM1853, 1854—1856). Houška, od r. 1856 profesor v Olomouci, působil počátkem let padesátých jako suplent na první české reálce v Praze, v době, kdy J. Wenzig byl ředitelem a seznámil se také s manželem Karoliny Světlé prof. Mužákem, který mu odevzdal své zápisky o pověrách v Pod-ještědí. Houška, rodák plzeňský, sám sbíral s počátku většinou v Čechách západních, později také v kraji pražském, v okolí příbramském, březnickém a zvíkov-ském. Houška se hlásí k názoru Grimmovu o pověrách. Nejsou „důkazem nízkého stupně vzdělanosti národu" (ČČM 1853, str. 467), poněvadž jejich základ jest bájeslovný. „Pohanské mnohobožství jest pramenem velkého počtu pověr, které se až do nynější doby křesťanské zachovaly." Proto jest třeba přičleniti také pověry k básnictví národnímu a věnovati jim pozornost právě tak bedlivou jako báchorkám, pověstem, příslovím a písním. Sebranou látku Houška pokládal jen za stavivo k „budoucímu bájesloví slovanských národů" (tamt. str. 468), avšak na štěstí přestal na přesných záznamech vyhnuv se úskalí my.tologických výkladů. Proto jest jeho sbírka podnes velmi cenná, ano lze říci, že jest nezbytnou pomůckou každému, kdo se zabývá zvykoslovím a pověrami. Předchůdců měl Houška málo: Květy (1846, 1847) přinesly vedle snůšky Matěje Čermáka „Národní pověry v Čechách", také „Zaříkací formule mezi lidem českým a jak se od nemoci pomáhá", cenný příspěvek Boženy Němcové, avšak sbírky Houskový překvapily bohatou látkou. Autor ji rozvrhl v 7 skupin: 1. Strašidla a duchové. Tu připojil přehled lidové demonologie upozorniv na šotka, můru, bludičky, vodníka, divé ženy atd. 2. Pověry o člověku. 3. Těhotenství a šestinedělí. Tam zařadil výklady o lidovém lékařství a uvedl zařikací formule, uživ také látky sebrané Boženou Němcovou. 4. Pověry o rozličných řemeslech a zaměstnáních. 5. Štěstí a neštěstí, rozličná znamení. 6. Pověry o věcech přírodních a o živlech. 7. Pověry o rozličných dobách ročních. Podle těchto skupin Houška otiskoval v dalších třech ročnících Časop. českého musea doplňky, jichž se mu dostalo z jiných krajů českých. Sám připomíná k sbírce třetí (ČČM 1855), že mu látku sebralo „několik schopných mladíků, z rozličných krajin pocházejících" (ČČM 1855, str. 45) — patrně studentů.

Houška, nenáro-čný literát, zabývající se upravováním spisů pro mládež, zachoval základní pravidlo Grimmovo tím, že podával pověsti věrně, prostě, s úctou k maličkostem a s láskou k lidovému podání. Nechtěl svou sbírkou dokazovati nijakou mytologickou teorii, proto neskresloval a nedopouštěl se libovolných oprav i změn. Jeho práce má cenu trvalou, poněvadž zápisy provedené v polovici století zachovaly látku mnohem starší. Houška má v dějinách našeho ná-rodopisu čestné místo jako jeden ze zakladatelů badání zvykoslovného.

Houskový materiálie o zaříkacích formulích doplnil Erben v článku „Česká zaříkadla v nemocech" (ČČM 1860), upozorniv na doklady středověké a přičleniv k nim teksty zapsané v okolí města Žebráka a na Klatovsku, celkem 16 tekstů velmi cenných.

Rozpravami rázu monografického i činností sběratelskou si Erben razil cestu k velikému dílu soubornému o slovanském bájesloví. Krátký nástin