kteréžto se jen bylo zahalilo v plášť písma svatého" (uv. m. str. 41) a usoudil, že i Slované mají kosmogonii, „že se povznesli k myšlence o původu světa". Přes tento základní omyl měla stať Erbenova své doby důležitý význam, poněvadž připravila dokladový materiál a tím naznačila správnou cestu k rozboru, kterou se dali ve svých pracích později Veselovskij a Drahomanov.

Erbenovy rozpravy mytologické tvoří přirozený doplněk jeho práce sběratelské, která záhy obsáhla vedle zvykosloví všecky druhy lidového podání, především však píseň a pohádku.[65] Již Dobrovského Grimm upozornil na význam pohádek, Čelakovský chtěl vydati ukázky lidové prosy, pražský literát německý W. A. Gerle otiskl r. 1819 ve sbírce „Volksmarchen der Bóhmen" výňatky z kronik a látky umělé, J. Langer užil v svých selankách námětů pohádkových, v letech třicátých přibývalo pokusů o českou pohádku (J. K. Tyl, K. Lhota a j.), avšak teprve r. 1838 Jakub Malý (1811—1884) vydal první českou sbírku pohádek „Národní české pohádky a pověsti", sedm tekstů pokažených úpravou, poněvadž Malý, duch nebásnický, nedovedl vypravovati v duchu lidovém. Jeho sbírka má zásluhu prvního pokusu, avšak s lidovými podáními má společné jen holé osnovy látkové některých povídek. Ani vydání druhé (z r. 1845), podstatně rozšířené, nebylo lepší. V letech čtyřicátých roste zájem o lidové podání a proto se po časopisech vedle překladů pohádek slovanských i cizích častěji objevují ukázky pohádek českých, z nichž některé, na př. pokusy J. Franty Šumavského, jsou jakousi předzvěstí vypravěčského umění Erbenova.

K. J. Erben s počátku řídil svou práci národopisnou směrem Čelakovského, zabývaje se písněmi a samostatnou tvorbou básnickou, k níž náměty bral z lidového podání; Čelakovský v něm viděl soka a jakýsi antagonismus jest patrný také z projevů Čelakovského o 1. vydání Erbenovy sbírky lidových písní. Studium spisů Grimmových, jakož i vzory polské Erbena vedly k lidové pohádce. Jest příznačné, že jeho první dva pokusy o lidovou prosu jsou jen parafrase tekstů cizích: Pohádka „O třech pradlenách" (Česká Včela 1844) místy doslovně překládá pohádku bratří Grimmů a povídka „Dobře tak, že je smrt na světě" (tamt.) parafrasuje veršovanou skladbu J. B. Límana „Chycená smrt". Později, počátkem let padesátých, Erben otiskl v časop. Zlaté Klasy několik tekstů, avšak teprve pětiletí 1855—1860 nám dalo čtvero pohádek, jež zůstávají klasickými ukázkami pohádek stilisovaných velikým básníkem. Jsou to: „Dlouhý, Široký a Bystro-zraký" (Perly České 1855), „Pták Ohnivák a liška Ryška" (Máj 1858), „Zlatovláska" (Máj 1859) a „Tři zlaté vlasy Děda Vševěda" (Máj 1860). Později napsal ještě několik pohádek, mimo jiné zpracoval pohádku Šumavského o Jezinkách, avšak nedostihl dokonalosti oněch čtyř slovesných klenotů.

Erben se hlásil k teorii Grimmově a byl přesvědčen o mytickém jádru pohádek. V poznámkách k pohádce „Tři zlaté vlasy Děda Vševěda" soudil, že většina mytologických pohádek slovanských se vztahuje k zimnímu slunovratu a vykládal jejich děj jako symbolické znázornění boje slunce s temnotou zimní, Bělboha s Černobohem. Velikou příbuznost některých tekstů českých s pohádkami bratří Grimmů Erben vykládal tím, že W. Grimm sebral značnou část tekstů sbírky „Kinder- u. Hausmárchen" v Erdmannsdorfě v Pruském Slezsku v okresu leh-nickém, tedy na území sice zněmčeném, ale původně slovanském, obklopeném slovanskými oblastmi, českou, polskou a lužickou. Mytologický základ dodává pohádkám významu, poněvadž nejsou jen svědectvím umění lidových vypravěčů, nýbrž obsahují doklady světového názoru našich pohanských předků. Z toho vyplývá pro mytologa povinnost, všímati si lidového podání v jeho celém rozsahu, jak to Erben sám jasně pověděl v rozpravě „Vidy čili Sudice", přirovnav památky slovanského bájesloví k bývalé velikolepé galerii soch, rozbité a rozmetané po pustém sadě. Jest třeba sbírati trosky, skládati je, odstraniti úlomky cizí, ale