Slovanů pobaltských; jest to bůh věstící budoucnost, s nímžr jest — přes některé rozdíly — v podstatě totožný Svantovit. Naproti světlému Triglavovi stojí temný vládce zimy Trojan, t. j. „Černoboh". Erben odmítá římský původ bájí o Trojanovi a v názvu samém spatřuje doklad trojtvárnosti tohoto vladaře smrti a temnoty. Na tyto these základní navázal úvahu o slunovratu a zejména výklad pověsti o Krokovi a o jeho třech dcerách, o Libuši a o Přemyslovi, pokoušeje se zjistiti mytický základ pověsti o Přemyslovi i o polském Krakovi a Vandě. tJhr-nem objasnil báječné bytosti „letního polokruhu ročního" a shrnul látku velmi rozsáhlou, založiv své výklady v podstatě na třech bájeslovných rovnicích z Grim-movy Deutsche Mythologie[64] a na mistrově názoru, že dualismus Bělbog-Černo-bog nebyl proveden u Slovanů důsledně a že ani nebyl původní. Doznejme, že touto monografií Erben zašel na cestu neschůdnou. Stanul ve stínu mohutné budovy J. Grimma jako tolik jiných stoupenců zakladatele školy mytologické, ale chybělo jim mistrovo hluboké vzdělání linguistické a historické, jakož i široký rozhled po evropských literaturách středověkých.

Zdá se, že Erben se právě rozpravou „0 dvojici a trojici v báj. slov." přesvědčil o překážkách, jež se stavěly v cestu bájeslovnému rozboru a uvědomil si zejména nejdůležitější úkol srovnávacího mytologa: opatřiti si hojnou a spolehlivou látku. Dostalo se mu mimo jiné též možnosti prostudovati rozsáhlou sbírku ukrajinských písní, jež r. 1846 Jak. Holovačkyj odevzdal Šafaříkovi s prosbou, aby ji zaslal 0. M. Bodjanskému. Sbírka obsahovala mimo jiné také hojné ukázky ukrajinských koljadek (písní koledních), na jejichž důležitost Šafaříka upozornil již v letech třicátých D. J. Vahylevyč, poslav mu ukázku pro Slovanský národopis. Nestálý, podivínský Vahylevyč sám svých pokladů tiskem nevydával, ale žárlivě je střehl a proto se zejména u nás vědělo o koljadkách velice málo. Pochopíme dychtivost Erbenovu, když mu bylo dovoleno prostudovati bohatou látku Holovačkého. Byl nadšen starobylostí písní a se svolením sběratelovým si vypsal mnoho ukázek, které později zužitkoval ve svých studiích mytologických. V letech padesátých patrně vznikla jeho rozprava „Vidy čili Sudice", kterou z pozůstalosti otiskl Ed. Jelínek (Slov. Sborník II.) teprve r. 1883. Šlo o rozbor slovanské víry v osud, avšak stať se zabývá také představami o původu světa a naznačuje námět Erbenovy poslední studie mytologické „Báje slovanská o stvoření světa". (ČČM 1866.)

S hlediska metodického se tato malá monografie blíží stati o zazdívání, svědčí však o vzestupu, hlavně pokud jde o rozsah sebrané látky. KonrádSchivenck, autor díla zahroceného polemicky a v podstatě zmateného — přes některé náběhy k střízlivému výkladu — „Die Mythologie der Slawen" (Frankfurt a. M. 1853) poznamenal v úvodě, že nemáme nijakých zpráv o tom, jak si Slované představovali vznik světa, ačkoliv právě báje kosmogonické jsou velice zajímavé pro posouzení kulturní úrovně. Domnívám se, že Erben chtěl svým článkem vyvrátiti tvrzení, že Slované neměli mýtů toho druhu a pokusil se dokázati — s tendenci buditelskou i obrannou — že na celém území slovanském lze najíti stopy prastarého podání o stvoření světa a člověka. Přímým podnětem Erbenovi byl, tuším, článek v Zeitschrift f. deutsche Mythologie IV., kdež bylo otištěno ukrajinské podání z Bukoviny ó tom, jak Bůh a ďábel stvořili svět. Erben znal ze sbírky Holovačkého některé koljadky, v nichž se toto podání zachovalo, znal i prosaická podání ruská, ukrajinská, tradice srbské a zejména cenné byly příspěvky, jež mu poslal P. Lavrovskij z rukopisu „Skazanie o sozdanii mira" a z rukopisu permské-ho semináře „Christov dnevnik". Lze říci, že Erben měl tehdy na dosah ruky správný výklad, poněvadž výpisky Lavrovského naznačovaly legendární, apokryfní původ této tradice — avšak kouzlo Grimmovy teorie o starobylosti lidového podání bylo mocnější: Erben byl přesvědčen, že jde o „staré podání pohanské,